Burák a poznání sebe
Novostavba na Barrandově měla v noci zvláštní ticho. Takové moderní, dost drahé ticho, co voní betonem, novou omítkou a lehce studeným vzduchem z klimatizace. Burák seděl na pohovce, která, ač byla nová, dost zažila. Tetování myšáka Mickyho na hřbetě ruky se mu lehce lesklo v odrazu televize a v ruce držel, jak jinak, pivo.
Pracovní den v rádiu byl dlouhý, do hlavy se mu dostalo plno cizích hlasů, jinglů i vlastních myšlenek, které se mu jen tak mihnuly jeho vědomím.
„Jen jeden díl a jdu spát,“ zamumlal si, i když oba věděli, ON i PIVO, že to je lež.
Televize problikla. Obraz se rozvlnil, jako když se díváš do kaluže po dešti, do které jsi šlápl. Dálkový ovladač v ruce zavibroval.
„Co to sakra..?“
Obraz se rozpadl.
První, co ucítil, byl pach piva. Starého, ale poctivého piva. Burák seděl na barové stoličce a vedle něj…
Homer Simpson a z druhého strany Barney.
„D’oh!“ zabručel Homer a lokl si.
„Ty jsi novej?“
Burák se rozhlédl. Žluté stěny. Vočko leštil sklenice, které se zjevně nikdy neumývali.
„Bud‘ jsem se fakt hodně zřídil,“ řekl Burák „nebo jsem ve Springfieldu.“
Homer se zazubil. „To druhý!“
„A to první klidně taky.“
Seděli mlčky a pili, jen Barney po každém kroku hlasitě krkl. Burák měl pocit zvláštního klidu. Tady bylo všechno jednoduché. Pivo, televize, žádné závazky… skoro.
„Víš,“ povzdechl si Homer, já piju, abych zapomněl. Ale pak zapomenu i to, proč jsem chtěl zapomenout. A proč piješ Ty?“
Burák se zamyslel. „No, asi proto, že mi to chutná. Jenže…,“ zasekl se Burák, „já jsem pak až moc hodnej. Objímám lidi, co nemám, rozdávám rady, o který nikdo nestojí.“ dokončil větu.
Homer se zamyslel. „To zní hůř než to moje.“ Televize ve Vočkově hospodě znovu blikla. Obraz se podivně zkroutil.
„Čas jít dál,“ řekl Vočko a ani nezvedl hlavu.
Prach. Křik. Gauč, co pamatuje minulý století.
Al Bunda seděl s rukou v kalhotách a koukal na televizi.
„Kdo sakra jsi?“ zavrčel.
„Burák. Rádio. Géčko. Barrandov.“
„To zní bohatě. Nenávidím tě.“ Seděli spolu, Al otevřel pivo.
„Víš, co je nejhorší?“ řekl Al.
„Člověk si myslí, že kdyby mohl, střídal by ženský, pil by víc a žil svobodně. Ale já mám jen jednu ženu Peggy, závazky Kelly a Buda… a jsem pořád nasranej.“
Burák se zasmál, ale pak zvážněl.
„Já nemám ani jednu. A závazky? Taky ne, snad. Ale někdy mám pocit, že bych měl utéct někam pryč, daleko. A spálit mosty. Začít znovu. Ale ve skutečnosti vlastně… nechci.“
Al se na něj podíval. „Tak neutíkej. Útěk je pro zbabělce a slabochy. Zůstat a přežít… to je tvrdý sport.“
To Burák nečekal.
Televize zničehonic zablikala.
„Je čas, vypadni,“ řekl Al. „A nezapomeň, že není všechno tak, jak vypadá.“
Slunce. Luxus. Klavír. Ženy. Whisky.
Charlie naléval. „Tak Ty jsi ten cestovatel.“
„Spíš ztracenej chlap.“
Charlie se usmál. „To jsme tu všichni.“ Všechno je jen hra. A je taková, jakou si ji uděláš. Hudba, smích, ženy, ale nic konkrétního, jen iluze lehkosti.
„Víš,“ řekl Charlie tišeji, „střídání holek je zábava. Do chvile, než zjistíš, že si s žádnou nepamatuješ ráno.“
Burák si přičichl ke sklenici. „A chlast?“
Charlie pokrčil rameny. „Skvělej sluha. Příšernej pán.“
Chvíli mlčeli. Seděli na terase a zírali na šumící moře.
Bylo krásně… ale prázdně.
Ovladač v Burákově kapse zavibroval.
Burák seděl zpátky na gauči. Televize hrála potichu. Pivo bylo napůl vypité.
Podíval se na něj a postavil ho na stůl vedle sklenky Jacka Danielse.
„Dneska už ne,“ řekl nahlas a sám sobě se zasmál.
Vstal, otevřel okno a nadechl se nočního vzduchu. Myslel na Homera, který mu ukázal, že pít se má s mírou, protože se jinak ztratí hranice.
Myslel na Ala, co mu řekl, že střídat holky je snadné, ale zůstat a být chlap je těžší a cennější.
Myslel na Charlieho, se kterým poznal, že být hodný je fajn… ale jen dokud to není útěk před sebou samým.
Každý z nich mu ukázal kus pravdy.
Lehl si do postele.
Usmál se.
Dálkový ovladač zhasl.
A svět byl zase normální.
Naštěstí.
