Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Elektronická cigareta

O mé přítelkyní se všeobecně ví, že ráda kouří.

Já jsem sice nekuřák, ale nijak to náš vztah nenarušuje. Ovšem cena krabičky cigaret šplhá nahoru, jak veverka na strom, a proto se začalo vymýšlet, co s tím… Myšlenka přestat kouřit samozřejmě nepřišla, ale nějaké alternativy na trhu jsou, takže to pojďme vzít jedno po druhém.

První pokus byl kouření omezit, ale to se neosvědčilo, protože když vám cigarety dojdou uprostřed večera a chuť je silnější než vy, musíte jet taxíkem na benzinovou pumpu, kde sice cigarety dražší nejsou, ale taxík není úplně zadarmo. Nápad to byl dobrý, provedení už potom slabší…

Další pokus byl takový všelijaký, jeden kolega z práce občas kouří něco, co vypadá jako bublifuk, a tak jsem ho jednou zeptal, co to je.

„To je taková jinačí cigareta.“ odpověděl mi a zabublal si, až se z něho kouřilo.

„To máš snad ze supermarketu za body, ne?“ odpověděl jsem mu a pousmál jsem se.

On začal říkat něco sprostého, ale to určitě nebylo cílené na mě.

Přeskočím balení cigaret, to je něco, co někdo zvládne hravě jednou rukou a někdo nad tím může strávit věčnost a výsledek bude takový, jako když se pejsek a kočička rozhodli vařit. Každý je holt nadaný na něco jiného.

Došlo i na nikotinové náplasti, ale bohužel byly hned vedle lékárničky, a já se jednou vracel domů z oslavy narozenin lehce poupravený a před domem jsem zakopl a spadl.

Na bebíčka jsem použil právě ty nikotinové náplasti, a krom toho, že moc nesají krev, jdou také špatně strhnout z kůže.

Ještě z toho byla dva dny tichá domácnost…

Nakonec jsme se dostali až k takovému tomu vajglu, který strčíte do stroječku a za chvilku kouříte a máte k tomu ještě nejspíš pocit, že je to zdravé.

„Málo to kouří, nejde z toho žádný dým!“ stěžovala si přítelkyně.

Zapomněl jsem se zmínit, že stroječek byl z druhé ruky, protože ty vajgly stojí stejně jako krabička cigaret a k tomu ještě ten strojek…

Povedlo se sehnat zánovní, ale když to nekouří, je to asi na prd…

A to byla chvilka pro mě a můj smysl pro detail. Stroječek nebo chcete-li kouřítko jsem rozebral, jak jen to šlo a snažil se to vyčistit. Byl jsem opravdu pečlivý a musím se vám přiznat, že jsem byl moc šťastný, že mi po složení kouřítka zpět do původního stavu nezůstala žádná část navíc, jak tomu bývá zvykem.

No ale problém se přesto našel a to takový, že to stále nekouřilo tak, jak by mělo. Všechno svítilo, vibrovalo, tvářilo se dokonale, ale výsledek? Výsledek žádný.

Ještě proběhlo pár všelijakých shlédnutí, jak na to, následné rozebrání a vyčistění a já nevím, co ještě, ale stroječek stále vítězil.

„Já to vezmu do té jejich specializované prodejny miláčku.“ řekl jsem přítelkyni.

„Přestaň dělat pořád ostudu.“ odpověděla žena chladně.

Nakonec jsem si prosadil svou a do té prodejny jsem stejně zašel.

Když jsem se v obchodě zjevil a svěřil se s problémem, který doprovázel můj přihlouplý smích, prodejkyně se podívala na prodejce a řekla mu: „U toho být nemusím.“ a odešla neznámo kam.

Zatím jsem si jako idiot nepřipadal.

Pan prodejce se podíval na ono kouřítko, odstranil jen jednu část a začal čistit to, co mně se zdálo naprosto čisté. Z kouřítka vypadla hromádka zbylého tabáku tak veliká, že se to tam snad ani nemohlo fyzicky vejít.

„Vy jste kouzelník?“ zeptal jsem se pana prodejce a už jsem si jako idiot připadal.

On se jen smál a vysvětloval mi, že od toho je tam, ale co si doopravdy myslel, nechci vědět a raději už ho nechci ani nikdy potkat.

S nadšením jsem doma předal kouřítko přítelkyni a čekal, co se bude dít.

„Docela po tom kašlu, ale snad si zvyknu.“ řekla jen přítelkyně.

Sečteno podtrženo – pokud se chystáte přestat kouřit nebo udělat jinou zásadní životní změnu, radím nedělat to. Stojí to nervy, peníze, utrpení, mohou se objevit i slzy a v neposlední řadě ze sebe někde uděláte šaška.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Sběrný dvůr

Rekonstrukce naší kuchyně šla konečně do finále, vlastně už zbývalo pouze odvozit veškerý odpad.

Jak jsem již psal, nejvíce věcí se prozatím přestěhovalo na chodbu, ale naše chodba není nafukovací, a tak se spousty nepotřebných věcí začalo postupně dávat všude možně do obýváku, na balkon, do koupelny, zkrátka všude tam, kde se našlo nějaké to místečko.

Naše obydlí tak postupně začalo připomínat mraveniště, protože jsme všude měli jen takové cestičky a občas to byla cestička s překážkou, například do koupelny se chvilku dalo dostat pouze tak, že buď podlezete anebo přelezete starý stolek. Přítelkyně na to často nadávala, ale myslím, že kdyby tato překážka byla před záchodem, bylo by to mnohem ale mnohem horší.

„Miláčku, objednej nějaký kontejner nebo něco takového, ať se toho bordelu konečně zbavíme.“ poprosila mě důrazně má přítelkyně.

Kývnul jsem, protože mě to také štvalo, a tak jsem začal na internetu hledat, kdo by nás toho nepořádku zbavil.

Naše finanční situace je stále stejná, takže asi nemusím dlouze popisovat, že jsem hledal opravdu dlouho a že mě to stálo mnoho sprostých slov a hlavou jsem kroutil tak dlouho, že kdyby byla na závit, byl by dávno stržený. V dnešní době je i odvoz odpadu celkem luxus. Popelnice samozřejmě platíme, ale tam se nějaké věci jako třeba starý sporák úplně dát nemůže.

Rozhodl jsem proto tak, že vše odvezu do sběrného dvora a to svépomocí.

Sběrný dvůr není zas tak daleko a po zkušenostech s myčkou jsem nechtěl zase dávat větší věci do vozu. Jednak kvůli poškození a jednak i kvůli tomu, že leccos bylo opravdu hodně špinavé.

Ač byla má žena celkem dost proti, usoudil jsem, že nejlepší bude vše odvézt na skateboardu. Ano na skateboardu.

Začal jsem lehčími věcmi jako třeba starou kuchyňskou linkou, která byla rozebrána na menší kousky. Sběrný dvůr je asi deset minut chůze a první zkouška s prkny dvířky a tak podobně se podařila. Vlastně krom křižovatky, na které jezdí i tramvaje a přejezd byl maličko složitější, se nemohlo nic stát.

A taky nestalo až do doby, kdy jsem vezl právě již zmíněný starý mastný sporák.

Vlastně vám ani neřeknu, kolikrát jsem se otočil a vše bylo v pohodě, takže jsem to už bral zcela automaticky a s žádným problémem jsem absolutně nepočítal. Starý mastný sporák byl ale jiného názoru…

Jako vždy jsem vyjel z baráku a hurá směr sběrný dvůr. Nejprve kousek po chodníku, potom jednou přes přechod pro chodce, tam jsem musel udělat kratší pauzičku, protože mi tam sporák málem ze skateboardu spadl, ale situaci jsem zachránil a pak už zbývalo jet přes zmíněnou velkou křižovatku, kde jezdí i ty tramvaje.

U přechodu svítí zelený panáček jen chviličku, skoro si myslím, že když je to jen takový mžik, jednodušší by bylo přechod zrušit, protože i voda v cedníku vydrží dýl, ale to teď nechme být…

Na zelenou jsem se rozjel tak rychle, jak mi jen situace a má síla dovolila, ale i to bylo zjevně málo, protože kolečko od skateboardu se zaseklo v koleji pro tramvaj a sporák spadl na silnici jak dlouhý, tak široký…

Samozřejmě jsem to v mém intervalu pro chodce nestihl převézt, natož potom uklidit, takže uprostřed velké křižovatky začala troubit auta, cinkat tramvaje, dokonce mě někdo nazval tak, že to sem nemohu citovat, protože všem jsme tam já i polorozbitý sporák vadili. A pokud vás to napadlo, ne, nikdo mi nepomohl.

Co nejrychleji jsem se snažil ten šrot odnosit na chodník, zároveň jsem doufal, že to přežije i můj skateboard a vlastně i já. Akce trvala ani ne pět minut, byl jsem jediný, kdo na mě v tu chvíli byl pyšný.

Zbytek cesty do sběrného dvora byl po klidné části chodníku, tam už se nic stát nemohlo, i když při mém štěstí bych se nedivil, kdybych píchnul kolečko u skateboardu.

Sečteno podtrženo – kdybych objednal nějaký kontejner nebo službu, která vás zbaví takového odpadu, nezničil bych si jedno oblečení, ve kterém jsem vše odnosil, nemluvím o několika třískách, kterými jsem si ozdobil ruce, skate rovněž už nebude jako dřív, tu mastnotu z něho stěží dostanu a v neposlední řadě musím zmínit tu drobnou ostudu na křižovatce.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Sporák

Rekonstrukce kuchyně není jenom tak, a proto se vám o tom musím rozepsat na vícekrát…

Jak jsme na tom s myčkou, víte již z minula a dnes se vám musím svěřit se sporákem.

Ani sporák není v dnešní době žádná levná záležitost, ale to nás přece nezastaví v tom, abychom měli to, co chceme za rozumnou cenu.

Sporák z obchodu jsme zavrhli rovnou, každý bazar nabízel rovněž širokou škálu všelijakých kusů, ale z toho už jsem se také ponaučil jako například s pračkou, a tak jsem začal hledat po jednotlivcích…

Kdo hledá najde, ale že to zase bude výlet přes půl republiky, mě moc netěšilo.

„Nedá se nic dělat.“ řekl jsem přítelkyni a pokrčil u toho ramena.

Vydali jsme se tedy na výlet pro sporák, který vypadal jako nový, ale byl za poloviční cenu.

Cesta tam byla v pohodě, nic zvláštního se nestalo, špatně jsem odbočil pouze dvakrát, ale to už naštěstí přítelkyně ani nekomentuje.

Na místě nám pán, který sporák prodával ukázal, říkal, že se používala pouze trouba, a to pouze párkrát, tak jsme si plácli a jelo se zpět.

Po cestě jsme se stavili ještě na oběd a naštěstí ještě ve městě. Naštěstí říkám proto, že když jsme po jídle přišli zpět k autu, jedna pneumatika byla prázdná.

V jednom vtipu se říká, že to není tak zlé, že je to naštěstí prázdné jen dole, ale ani to není nic moc.

„Rezerva je v kufru pod sporákem, budeme ho muset vyndat.“ řekl jsem přítelkyni.

Společnými silami jsme sporák vyndali z auta, auto i sporák jsme škrábli jen maličko a já se mohl vrhnout na pneumatiku. Kolo bylo dole hned a několik pneuservisů naštěstí hned v okolí.

Přítelkyni jsem nechal na parkovišti se sporákem a jel jsem do pneuservisu. Vypadalo to komicky, jak se vzdaluji, ona na mě kouká a vedle sebe má sporák. Ještě mohlo začít pršet…

V prvním pneuservisu jsem byl odmítnut, jasně objednám se předem, asi tuším, že píchnu, v dalším byli pracovníci naštěstí mnohem ochotnější a dvacet minutek bylo hotovo. Dávnou jsou pryč ty časy, kdy oprava pneumatiky byla za stovku…

Jel jsem co nejrychleji zpět, přítelkyně tam vypadala jako že jsem ji vyhodil a ona si stihla vzít pouze sporák a teďka čeká na taxi.

Přijel jsem, opatrně jsme dali sporák do auta a jelo se domů.

Dojeli jsme v pořádku a čekalo nás opakování s vyndáváním sporáku. Přesto, že jsme měli již natrénováno, ani druhý pokus se neobešel bez poškrábání jak vozidla, tak i sporáku. Oba jsme si povzdychli a šup s tím do domu.

Minule jsem psal, že sporák je kombinovaný, ale i přes zdržení s píchlým kolem jsme přijeli včas, a tak jsme techniky, které jsme si předem domluvili, stihli.

To, jak u nás byli dlouho a kolik si pak za práci řekli, mi ještě dlouho mozek nezpracuje, ale je jisté, že když jsem se kdysi rozhodoval, nevybral jsem si správné zaměstnání.

„Hurá, mám nový sporák a hned vedle myčku!“ zaradovala se přítelkyně a na moment zapomněla na cestu, posilování se sporákem a na nepořádek na chodbě.

Sporák naštěstí fungoval, takže jsme vyvrátili mýtus, že věci z druhé jsou na prd, ale opatrnosti není ani tak nikdy dost.

Jediné co zbývalo, bylo vyčistit troubu, bylo znát, že se maličko používala, ale na to existují dokonalé přípravky. Škoda jen, že mé ruce při čištění zas až tak dokonalé nebyly. Téměř celý přípravek se mi podařilo do trouby rozlít, a to nebyl vůbec levný…

Sečteno podtrženo – kdybychom si objednali a nechali dovézt sporák nový, nemusel bych řešit opravu poškrábaného vozu, náš sporák by byl také hezčí bez škrábanců, den bychom si mohli užít i lépe než sezením v autě, neutratil bych v pneuservisu, a to nemluvím o slavném čističi do trouby, který je při zapnutí trouby neustále cítit a že by to byla zrovna vůně se říct nedá…

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Knihy v Bistru Pomyšlení!!!

Nazdar lidi!

Mé knihy „I Ty se v tom najdeš“ i „Odvážíš se mě otevřít“ se dají pořídit také v Bistru Pomyšlení (www.bistropomysleni.cz), které se nachází v samém srdci Kolína.

Takže až se stavíte a dáte si nějakou mňamku a kávičku (věřte, že je z čeho vybírat), můžete si k tomu přečíst nějaký super verš a knihu si i zakoupit.

Tak hurá na výlet do Kolína!

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Myčka

Nedávno jsme doma předělávali kuchyň a já tím dal opět najevo můj um. Je opravdu velice těžké šetřit a dělat věci svépomocí, když je člověk šikovný jako hrábě do kapsy. Marná sláva, šetřit se musí, tak jsem se do toho pustil… Konec konců, zvládl jsem i těžší věci…

Začátek byl snadný, rozebrat starou kuchyni šlo úplně samo, a protože na tom už zas až tolik nezáleželo, nevadilo, když sem tam něco spadlo. Škoda jen, že stará kuchyně moc nespolupracovala, protože například stará polička nemusela padat na novou podlahu a tím tam zanechat vzpomínku v podobě rýhy navždy.

„Neboj miláčku, tam potom dáme třeba koberec.“ uklidňoval jsem přítelkyni, která s mým plánem předělat kuchyni úplně nesouhlasila.

Já byl ale rozhodnutý, že ji mile překvapím.

Jakmile byla kuchyň rozebrána, naše chodba měla úžasný design, vypadalo to tam jako ve skladu se starým nábytkem a starými spotřebiči. Někam jsme ty věci prozatím dát museli a chodba byla tak nějak po ruce… Sběrný dvore – těš se na nás!

Začal jsem budovat kuchyni novou a dnes se zaměřím na myčku. Měla být umístěna vedle sporáku, ale ten je kombinovaný, takže jsme museli počkat na techniky, kteří ho zapojí. No, a tak proč nezačít myčkou…

První důležitý krok je vypnout vodu, ale i teplou! Pro příště jsem poučen a starou vodovodní baterii jsem odmontoval raz dva. Namontovat baterii novou i s přípojkou pro myčku byla brnkačka, ale tím jsem zdaleka nekončil. Co a kam dát do myčky šlo rovněž celkem hravě a potom přišel kámen úrazu v podobě odpadu…

„Proč tam ta blbá trubka nejde zpátky, když jsem ji před chvíli vyndal?!“ rozčiloval jsem se a zároveň i uklidňoval, že to zvládnu.

Po chvilce bylo pod dřezem vše rozebráno a jak už to tak bývá, při smontování mi toho dost zbylo.

Cesta do hobbymarketu díl první…

Hobbymarket máme asi čtvrt hodinky jízdy a já se rozhodl, že mi tam zkušení a vždy příjemní prodejci pomohou.

Inu.. pomohli by, ale museli by vědět jak, alespoň jsem to prý mohl vyfotit.

Něco jsem tedy na jejich doporučení nakoupil a hurá zpět domů, ať už je myčka hotová.

Vše, co jsem pořídil, bylo naprosto k ničemu a no, a tak proč ze sebe neudělat Lojzíka, vydal jsem se do obchodu znovu.

Cesta do hobbymarketu díl druhý…

Samozřejmě jsem vše potřebné nafotil a světe div se, nafotil jsem to prý špatně. Ale protože jsem prý nebyl první s podobným problémem, v obchodě jsme to nakonec dali dohromady a pak už to záleželo pouze a jen na mně…

Ležel jsem pod dřezem, několikrát přeříkal všechna sprostá slova, která znám, dokonce i ta, jejichž význam neznám a po nějaké době se povedlo. Nyní stačilo pouze zapnout myčku a vyzkoušet, zda je vše v pořádku a nikde nic neteče, nerad bych měl zase brigádu u sousedů pod námi, kteří tenkrát trvali na tom, že když jsme je vytopili, měli bychom tam i vymalovat.

Nyní ale vše proběhlo hladce.

„Jsem na Tebe pyšná, lásko!“ sdělila mi nadšeně žena a snažila se u toho potlačit vztek kvůli tomu, že z naší chodby je skladiště.

Vše se tedy zdálo být fajn. Myčku jsme odzkoušeli, pod dřezem sucho, odpad jako od profesionála, krása střídá nádheru.

No a na samý závěr bych vám rád řekl a možná i poradil, že otevřená dvířka od myčky neslouží jako odkládací plocha a už vůbec ne jako odkládací plocha pro těžší věci.

Odložil jsem si tam jenom karton Prosecca a jenom na chviličku, ale i to stačilo k tomu, aby se dvířka vylomila.

Zpět už to vrátit nešlo, dvířka přestala dovírat, myčka tím pádem přestala fungovat a bylo hotovo…

Pohotově jsme se pokusil dvířka rozebrat a narovnat panty, ale kdybych věděl, že je ve dvířkách celkem dost elektroniky, nějaké plasty, které mi zůstaly jako suvenýr, protože vážně netuším, kde to tam mohlo být a že tam něco udělá dvakrát “křup“, dvířka bych nerozebíral.

Sečteno podtrženo – kdybych nechal přidělání myčky a předělání odpadu na profíka, nemusel bych projet benzín do hobbymarketu (dvakrát), ušetřil bych si spousty sprostých slov, mohl jsem mít volný den nebo jsem mohl na nějakou brigádu a něco málo naopak vydělat a tím vše zdaleka nekončí, ještě máme nepořádek na chodbě a prozatím nefunguje sporák, takže naše jediné jídlo jsou toasty. Myčku jsem odmontoval, je v servisu, prý ta dvířka opraví…

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Trh

A teďka s pravdou ven, přátelé…

Kdo z vás miluje smlouvání na trhu? Můj názor je takový, že trh je právě od toho, aby se smlouvalo nebo všelijak domlouvalo, co a za jakou cenu získáme. Zdůrazňuji, že je to pouze a jen můj názor, možná je to dnes úplně jinak, ale nedalo mi to a musel jsem se jít přesvědčit na vlastní pěst.

S přítelkyní jsme se rozhodli, že si vypěstujeme vlastní bylinky a k tomu klidně i rajčátka, jahody a tak dále… Rozhodli jsme se maličko později, ale ledoví mužíci jsou akorát za námi, a to bychom nebyli my, abychom nedosáhli svého.

No jo, někdo jde s kůží na trh, říká se, my šli na trh s nadějí, že pořídíme lacino to, co potřebujeme a co máme rádi.

„Opovaž se tam s někým smlouvat!“ řekla mi důrazně přítelkyně cestou na trh.

„Miláčku, ale oni chtějí, abychom smlouvali…“ odpověděl jsem přesvědčivě.

Zbytek dialogu není třeba až tak úplně rozebírat, zkrátka každý jsme trvali na svém, ale já nebudu znovu upozorňovat na dnešní ceny za vše, a proto buďme rádi za prodejce na trhu, se kterými lze smlouvat. Myslel jsem si…

Na tržišti panovala skvělá atmosféra, všude spousta lidí, prodejci nabízeli a prodávali i to, co nebylo jejich, ke každému artiklu měli dokonalý příběh, kapsáři měli žně již v tuto roční dobu a dalo se tam koupit i něco k pití, jak já rád říkám – krása střídá nádheru!

Jenže teďka zpět k nám, tj. ke mně a mé drahé polovičce…

Prvně jsme si obhlédli terén, to znamená, že jsme si celý trh prošli, abychom věděli, co kdo nabízí. Já k tomu sem tam něco ochutnal, myslel jsem, že se to může… U jednoho stánku jsem si nabídl lusk hrášku, vedle zase jahodu, až mi bylo důrazně sděleno, že by bylo lepší, když si to raději koupím… Člověk se učí pořád.

Trh jsme měli zmapovaný a teď tedy krátká porada co a jak.

Začali jsme sazenicemi, tam nebyl důvod smlouvat, bylinky se cenově pohybovaly kolem 30,- Kč, ale u ovoce a zeleniny začala ta pravá trhová zábava. Celé to začalo avokádem, pan prodejce nejprve nechtěl, ale nakonec jsme se domluvili na ceně, jen jich tedy máme mnohem víc, než jsme chtěli, skoro bychom si mohli stoupnout k silnici a prodávat je dál, ale za tu cenu to stálo.

Další v pořadí byly jahody, které byly relativně za přijatelnou cenu, jenže si musíte koupit celé balení a celé balení, které nevypadalo nijak obrovsky, bylo mnohem více než jeden kilogram. Jinými slovy pár jahod za mnoho peněz a nechápu, že jsou tak těžké, co to je za odrůdu? Extra Fat Strawberry? Dokonalá finta a pan prodavač byl nezlomný, takže místo jahod jsme měli prdík.

„Máme aspoň sazenici.“ prohodila přítelkyně.

„Super, jahodové knedlíky si dáme za dva měsíce, jen co nám vyrostou jahody.“ odpověděl jsem.

Ponaučeni z této prodejní finty jsme nakupovali dál. Přátelé, jak jsem se zmínil na začátku, myslel jsem, že trhovci chtějí smlouvat, ale časy se mění a smlouvat je dnes téměř nemožné. Sem tam narazíte na člověka ze staré školy, ale je jich pomálu nebo jsme byly na špatném trhu, kdo ví…

Byly jsme téměř u konce našeho nakupování, když jsme objevili ještě jeden stánek, který byl zaměřen na melouny. No a meloun za 15,- Kč? Celý? Jak to mám chápat, mám smlouvat naopak, jako že bych rád zaplatil i víc, hlavně, ať je meloun v pohodě?

Nebudu vás dlouho napínat, vzali jsme jich pět, to byl kauf!

Ozdobeni sazenicemi, nějakým ovocem a nějakou zeleninou jsme se vydali zpět k domovu.

„Nedáme si sklenku?“ zeptala se mě přítelkyně, když jsme míjeli jednu restauraci.

Já neměl nic proti, a tak jsme se na chvilku posadili na zahrádku a u sklenky vína se radovali z toho, co jsme pořídili.

Radovali jsme se maličko déle a nějak jsme si nevšimli, že nám zmizeli tašky se sazenicemi, to byla tedy třešnička na dortu.

Sečteno podtrženo – Když pominu radost z atmosféry a zážitku, kdy jsem chtěl smlouvat jako kdysi, z celého dne nám toho moc nezbylo. Sazenice někdo ukradl, snad se o ně ten dotyčný aspoň hezky postará, to málo, co jsme ušetřili jsme propili v baru, do kterého kdybychom nešli, sazenice bychom stále vlastnili, to málo ovoce a zeleniny se až tak dvakrát nevyplatilo a melouny, to je kapitola sama pro sebe.

Do ženský a do melounu nevidíš, staré a stále pravdivé. Myslím, že jako ozdoba na kompostu za patnáct kaček je to úžasné.

Takže příště žádné smlouvání, žádný bar, nakoupíme, co je třeba a nač máme chuť a ušetříme někde jinde.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Sekačka

Jak již samotný název napovídá, bylo na čase pořídit novou sekačku na trávu. Stará sekačka byla v důchodovém věku, ale já ji i tak věřil, což byla chyba, protože do věčných lovišť se rozhodla odejít právě ve chvíli, kdy se měla na trávníku předvést v plné parádě.

Jako většinu věcí i sekání trávy odkládám na poslední chvíli a naše zahrada pomalu začala vypadat tak, že by bylo možné potkat tam Tarzana, Jane, možná i Mauglí by se někde našel.

No ale dnešní ceny sekaček? Sice část slova je „kačka“, ale za „kačku“ ji rozhodně nepořídíte.

Začal jsem tedy přemýšlet, jak z této situace ven.

„Proč si nepůjčíme sekačku od souseda?“ zeptala se mě přítelkyně.

„Víš, že já na půjčování věcí moc nejsem, lásko…“ odpověděl jsem pokleslým hlasem.

Pravdou je, že mě to také napadlo, ale vážně si od sousedů nerad cokoliv půjčuji, protože ani já moc netoužím po tom, aby si sousedé cokoliv půjčovali od nás. Jak se říká, když chceš o něco přijít, půjč to.

Tak tedy začalo mé shánění…

K mému údivu mají sekačky téměř všude, objevil jsem ji i v obchodě s potravinami. Ta byla celkem levná, ale něco mi říkalo, že to bude něco jako jednorázová žiletka, a to moc parády neudělá. Pojďme tedy dál…

Poté, co jsem strávil půl dne hledáním na internetu jsem tedy vyloučil obchod s potravinami a od mimozemšťanů rovněž nic nechci. Dál už jsem se vydal jít „do terénu“.

V pár hobbymarketech by se něco dalo, specializované prodejny jsou mimo mou cenovou relaci.

Vyhrál tedy jeden hobbymarket, kde už jsem s prodejcem pouze ladil detaily.

Dohodli jsme se na benzinové sekačce, sice se do ní čas od času bude muset koupit benzín, ale sekačka elektrická se mi zdála méně výhodná. Nakonec slovo dalo slovo a sekačka byla na světě. Smlouval jsem jako o život, nejprve mi přišel hloupý ten prodejce, že nechce slevit hned, ale nakonec jsem si připadal hloupý já, nicméně nevzdal jsem to, ale do tohoto hobbymarketu dlouho nepůjdu. Těš se Tarzane, Jane, Mauglí a vůbec všichni, kdo na naší zahradě přežíváte!

Hned další den jsem chtěl sekat, ale počasí bylo proti. Pršet ale taky přece musí.

Den poté se to konečně podařilo. Sice jsem zapomněl koupit do kanystru benzín, ale něco jsem našel v garáži, tak jsem obsah bez váhání nalil do sekačky.

Začal jsem startovat, sekačka se na rozdíl od sousedovi staré motorky rozeběhla hned, ale vydrželo jí to pouze chvilku. Úplně jsem nechápal, co se děje, vždyť byla nová a po mém úžasném daru řeči usmlouvaná na dokonalou cenu.

Začal jsem proto startovat znovu a znovu, až jsem utrhl to startovací lanko. Vypadalo to, že budu muset zpět do toho hobbymarketu a zkusit něco jako reklamaci, popřípadě opravu, jak se říká, za blbost se platí…

Sečteno podtrženo – sekačku jsem dovezl zpět do obchodu, reklamace uznaná nebyla, protože do benzinové sekačky prý nafta nepatří, je to tam i celkem jasně napsané. Když tam omylem nalijete naftu, jednoduše nastartovat nepůjde, ale podle prodejce (samozřejmě to byl ten, u kterého jsem smlouval a kterému jsem se chtěl vyhnout) to půjde vyčerpat, vyčistit a tak dále a nové lanko také není žádný problém. Na dotaz, zda chci o ceně diskutovat, jsem se pouze maličko pousmál.

Servis měl trvat cca měsíc, takže poté, co jsem přijel zpět domů, vzal jsem lahev vína a šel se zeptat souseda, zda by mi výjimečně nemohl půjčit sekačku na trávu.

Ten se jenom smál, protože u něho, respektive u jeho manželky již byla má žena a celou historkou je pobavila.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Čistič na podlahu

Přátelé, naši pejsci si rádi hrají na zahradě a při návratu domů si pravidelně zapomínají otírat pacičky. Možná jim je tedy zapomínám otírat já, kdo ví…

Vchod na zahradu máme strategicky v kuchyni. Při letním grilováni je fajn mít vše takzvaně na dosah ruky, ale bohužel náš nápad, položit do kuchyně světle šedé lino, nebyl úplně správný.

Naši milovaní pejsci už tak nějak rozhodli, že lino přebarví na hnědo a místo jakékoliv barvy jednoduše použijí bláto ze zahrady. Zkrátka jsou skromní a tvořiví, to okoukali ode mě.

Víte, já dříve býval trochu namyšlený, ale dnes jsem už bez jakékoliv chyby. Jej, ale to jsem opět trochu odbočil.

„Zlato, podívej se na tu podlahu, vždyť je to hrozný!“ posteskla si mi jednoho rána má drahá polovička.

Ano, to je, támhle v rohu je to ještě málo hnědé, béž s tím něco udělat.“ odpověděl jsem s úsměvem, ukazoval na roh kuchyňské linky a díval se při tom na psa, který si do mě samou radostí šel utřít slinu, kterou měl u tlamy, protože zaujaté sledoval, kterak snídáme.

„Nedělej si z toho legraci…“ okřikla mě drahá a podívala se na mě pohledem, který znamená něco jako vyřeš to.

Než jsem stačil cokoliv říct, ozval se od stolu návrh, že bychom si mohli pozvat úklidovou firmu, která by lino vyčistila.

„Počkej, to snad ani nebude třeba.“ řekl jsem pohotově.

Vzpomněl jsem si, že jeden můj známý vlastní parní čistič a určitě by pro něj nebyl problém, kdyby mi ho půjčil.

Taková firma si klidné naúčtuje práci, dopravu, amortizaci nářadí a já nevím co ještě. Někteří dokonce vyžadují kávu a ohřát párek! No a za to všechno platit, to jsou přece vyhozené peníze z okna.

Kdežto já si jednoduše půjčím parní čistič a za chvíli podlahu vyčistím sám. Ušetřím a odměnou mi bude krásná čistá podlaha.

„No dobře, můžeš to zkusit třeba o víkendu“, řekla mi žena nevěřícně.

Já se jen pousmál, ještě bude ráda, že za ušetřené peníze půjdeme do divadla.

Hned první sobotu po tomto rozhovoru jsem se pustil do díla. Známý, který mi čistič půjčil, mě důrazně požádal, abych byl opatrný a o totéž mě požádala i má choť, jako by mě neznali…

V krabici od čističe bylo podle mě zbytečně moc dílů, ale já se nenechal zaskočit a bez jakéhokoliv návodu jsem stroj uvedl do chodu.

„Vážně ten manuál číst nebudeš?“ optala se mě žena s lakem na nehty v ruce.

„Udělej si hezký den, možná se pokus něco uvařit.“ odpověděl jsem a začal čistit kuchyni.

Bohužel jsem cestou do kuchyně omylem strojem zavadil o roh zdi a kousek urazil, ale to potom půjde hravé zasádrovat, takže se vlastně nic nestalo.

Se strojem jsem úplně neuměl, dělal jsem to poprvé, a tak jsem bedlivě sledoval, jestli špína z podlahy jde nebo nejde pryč. Naneštěstí jsem se koukal natolik pečlivě, že jsem úplné přehlédl hrnec s polévkou, loktem o něj nešťastně zavadil a polévka byla na sporáku, a za sporákem, na zdi, na zemi, zkrátka všude, jen ne v hrnci.

„Ach jo!“ posteskl jsem si, odložil čistič a hadrem se pokoušel uklidit tu spoušť.

Za chvilku už jsem ale opět čistil a snažil se pochopit těch pár čudlíků a světýlek, které na stroji byly a svítily. Bohužel marně, ale tak co, hlavně, že to čistí, že ano.

Vtom mi ve stroji došla voda, kterou jsem měl pochopitelně připravenou v takové konvičce, která byla součástí balení a pohotově ji dolil do nádržky.

Ted už vím, že jsem měl chvíli počkat, než se voda nahřeje, ale pozdě bycha honit, jak se říká. Čistič jen tak divně zavrčel a přestal vysávat špinavou vodu, která se na podlaze tvořila.

I s touto situací jsem si ještě dokázal poradit. Stroj dělal jen to, že pouštěl páru, tudíž jsem ho úplné nerozbil a ve druhé ruce jsem držel mop, kterým jsem špinavou vodu stíral. Nádherné!

„Snad Tě nikdo nepozoruje z okna.“ řekla mi drahá přítelkyně s úsměvem a pleťovou maskou na obličeji, když mě viděla jen v trenkách „na doma“, čističem a mopem.

Odpověď jsem raději polknul a snažil se podlahu rychle dočistit, protože ten mop zase taková výhra nebyl, spíš špinavou vodu mazal po podlaze, než ji stíral a celkově už mě to nebavilo.

Vzápětí přišel další problém.

Omylem jsem zvedl hadici od čističe a páru pustil na zeď. Omítka na nic nečekala, začala se loupat a na zdi se pomalu vytvářely celkem zajímavé obrazce, proste paráda.

Bylo mi z toho všeho docela teplo, a proto jsem otevřel dveře do zahrady, ze které ihned přiběhli naši milovaní pejsci a tu přece jen o něco málo čistější podlahu dokonale poťapali.

Sečteno podtrženo – na otázku, kde je polévka, jsem neměl odpověď, čeká mě sádrování zdi, poté malování kuchyně a musím parní čistič nechat opravit, což nebude vůbec laciné.

Do divadla jsme šli ještě ten večer a na druhý den jsem se domluvil se skvělou úklidovou firmou, která za chvíli celou kuchyň dokonale vyčistila, můžu jen doporučit.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Kutil

Po dlouhé době došlo doma na jeden z mnoha mých slibů… Už si ani nevzpomínám, kdy jsem doma poprvé řekl, že se žádný barový stolek kupovat nemusí, protože ho hravě svedu vyrobit sám, a to jako samozřejmě vždy a vše – mnohem levněji.

Byl jsem zrovna sám doma, přítelkyně musela zůstat v práci déle a sám doma trávím čas nejraději kutilstvím. Když o tom tak vlastně přemýšlím, kdyby žena zůstala v práci déle o několik měsíců dřív, stolek už by byl dávno hotový, ale to jí nikdy neřeknu.

Mám na to svůj klid a odborný dozor mi dělal kocour.

Samo sebou, že jsem mohl koupit již hotový stolek, dokonce jsem si dal tu práci, že jsem objel několik obchodů s nábytkem, ale když jsem viděl ty ceny, byl jsem rád, že došlo na má slova a stolek vyrobím sám, a to na míru dělaný.

Vše začalo nákupem v hobby marketu. Tyto obchody jsou kouzelné tím, co tam chodí za lidi zákazníky. Dalo by se říct, že čím šikovnější řemeslník, tím větší bříško a každý z nich, když začíná svou práci řekne: „Kdo tohle to přede mnou dělal?“

Nicméně já šel pouze pro desku z dřevotřísky, pár šroubů a něco, čím bar připevním ke zdi.

Chvíli to trvalo, ale na míru uříznutou desku, pro kterou jsem šel jako první, abych ji pak s sebou mohl po obchodě tahat po celou dobu nákupu jsem pořídil a zbytek věcí taktéž.

Trochu mě zaskočila suma, kterou po mně paní pokladní chtěla, ale pořád to bylo o skoro polovinu méně než za hotový stolek. Inu, kdo šetří, má za tři!

Doma jsem měl již vše změřené, pivo se chladilo, nebylo tedy nač čekat.

Z práce jsem si vypůjčil vrtačku, tu jedinou nevlastním, a proto jsem na ni musel být opatrný.

Od tohoto dne vím, že ne každý vrták je určen na vrtání do zdi, ale tak co, pak ho dokoupím.

Moje práce má tu výhodu, že mi půjčí nač si vzpomenu, jen jim tam o tom nesmím říkat.

Také mé zaměření nebylo zcela přesné a mnoho děr jsem bohužel vrtal zbytečně, ale tento drobný nedostatek zachránila stará dobrá sádra.

Teď už jen stačilo přišroubovat pár úchytů ve tvaru L nebo 7, jak chcete a bylo téměř hotovo.

Trochu mě naštvalo, že kocour “uklidil“ všechny připravené šrouby pod pohovku, on si s takovými věcmi rád hraje, ale jako správný kutil jsem jich měl kdesi v garáži ještě spousty.

Našel jsem je v horní polici, bohužel hned vedle byly uloženy vánoční ozdoby a já se pro pixlu se šrouby natáhnul ne úplně opatrně a ozdoby spadly některé na auto, některé na zem.

Při veškeré snaze vše uklidit, jsem auto nepatrně odřel koštětem, a to už mě vážně vytočilo. No, co se dalo dělat, nadávkami se to neopraví. Zpět k montáži baru.

Po přišroubování již zmíněných úchytů mě čekal úkol předposlední, a to přidělat barovou nohu k dřevotřískové desce.

Dřevotříska není zas až tak pevný materiál, jak se na první pohled zdá. Stačilo jen trochu přitlačit šroubovákem na šroubek a byl jsem skrz a aby toho pořád nebylo málo, barovou nohu jsem neudržel a ta jak dlouhá, tak široká spadla na komodu, kde měla přítelkyně vystavenou sbírku malých kaktusů.

Sečteno podtrženo – nespočítám, kolik času, natož pak peněz mě stálo cestování po obchodech, nejprve kvůli nákupu materiálu na náš úžasný bar, ze kterého nakonec nic nebylo, podruhé kvůli baru již hotovému, nové vánoční dekoraci, sháněním stejných nebo podobných kaktusů a nového vrtáku do práce.

To jsem ještě nebyl v autolakovně kvůli odřeným dveřím u auta. Příště rovnou kupuji nábytek již hotový a volný čas bez přítelkyně budu trávit v klidu u televize, to by se mi nemělo nic přihodit.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Festival

Blíží se léto a tím pádem i první venkovní festivaly.

V České republice se za posledních pár let stalo zvykem, že přes toto roční období se každý víkend na nějaké louce pořádá nějaký ten festival a většinou jsou na každém z nich stejné nebo hodně podobné hudební skupiny, ale lidé tam stále dokola chodí, tak co…

Samo sebou ani my s přítelkyní jsme nemohli na jednom z festivalů chybět, ovšem ten, kdo už někdy na fesťáku byl, mi dá za pravdu, že to není akce za hubičku. Ať už jedete autem či vlakem, platíte cestu, něco stojí vstupenka, stanové městečko také nebývá všude zdarma a spousta peněz je pryč, aniž byste zatím něco zažili.

V celém areálu je také spousta nejrůznějších stánků s předraženým občerstvením, které sice není vůbec zdravé, a i když víte, že vám potom bude dlouho špatně, v tu chvíli to tak krásně voní, že neodoláte a koupíte si nejlépe u každého stánku něco a pak už to tam baštíte celý víkend.

Další zrádný stánek je pochopitelně s pitím. Ani nemusíte mít k alkoholu extra kladný vztah, avšak tamní atmosféra vás prostě donutí si těch pár pivek, či jiných drinků dát a pak za den nebo dva s údivem zjistíte, že jste většinu peněz zkapalnili.

V neposlední řadě jsou stánky se suvenýry a jinými cetkami, kterým se právě po vypití několika drinků jen těžko odolává, a i když ty věci nebo oblečení vůbec, ale vůbec nepotřebujete, v ten moment je to či ono nezbytnost, kterou prostě musíte mít.

Abychom se s přítelkyní těmto peněz vysávajícím nástrahám vyhnuli, vymyslel jsem před odjezdem báječný plán, který měl několik bodů.

Bod první byl vstup.

Na mapě jsem delší dobu sledoval, jak přesně celý areál vypadá a po chvilce pátrání jsem objevil stezku, kterou by se to dalo obejít a nemuseli bychom platit vstup. Pravda, že to byla nemilá asi dva kilometry dlouhá procházka hustým lesem, ale jak ušetřit je v dnešní době to nejdůležitější, ne?

„Děláš si ze mě srandu?“ vykřikla na mě přítelkyně, jakmile se dověděla, že půjdeme mou úspornou stezkou.

„Počkej, vydrž!“ odvětil jsem a prozradil druhý bod.

Bod druhý bylo stanování.

Pakliže nepůjdeme přímo do stanového městečka, ale zůstaneme u vzdálenějšího parkoviště v areálu, máme sice všechno daleko, ale nebudeme muset platit nic.

Ještě jsem to zdůvodnil tím, že stanové městečko je příliš blízko u pódia, a protože se hraje dlouho do noci, špatně by se nám spalo.

Bod třetí bylo jídlo a pití.

Od kamaráda jsem si vypůjčil dva krásné, pravda trochu starší velké batohy, do kterých si nakoupíme u nás v obchodě spousta jídla i pití, ať už alko nebo nealko za normální ceny a tím uspoříme i v tomto směru. Sice se to cestou po úsporné stezce maličko pronese, ale korunka ke korunce, znáte to…

„Při zpáteční cestě naopak neponeseme nic.“ obhajoval jsem můj božsky úsporný plán.

Bod čtvrtý byl nejkratší, prostě slib, že se budeme snažit nenakupovat hloupé cetky a podobně a konečně bod pátý, poslední.

Už víme kudy s jídlem a pitím do areálu a jak se tam chovat, ale ještě jsem vám neprozradil, jak se na místo určení dostaneme.

Dlouhodobou studií a pozorováním lidí, věcí a vůbec všeho dění na nádraží jsem zjistil, že nejlevnějším způsobem, jak se někam dopravit, je koupě hromadné jízdenky.

„Jsme dva.“ řekl jsem přítelkyni rádoby chytrým hlasem.

Mé eso v rukávu byl přátelé internet. Není přece nic jednoduššího než na nějaké fórum napsat, že se připojíme k nějaké bandě a ušetříme tak všichni. Zkrátka ruka ruku myje nebo ne?

Takže plán byl jasný, víkend před námi, spolucestující zařízeni, batohy plné a snad vydrží a hurá do boje, jak se říká.

Na nádraží jsme se poznali s našimi novými kamarády, kamarády v uvozovkách, protože všech pět vypadalo dost pofiderně, ale šlo o to ušetřit a hodina ve vlaku za to stojí.

Osídlili jsme kupé a čekali, až se vlak rozjede. Vlak ale vyjel o téměř dvě hodiny později a naši „kamarádi“ dostali nápad otevřít jednu láhev z našich zásob.

Než jsme dorazili na místo určení, byly bohužel oba batohy prázdné a ke všemu já i má přítelkyně střízliví a docela hladoví, protože většina zásob padla do těch individuí.

„No nic, aspoň se s tím nemusíme tahat.“ pokrčil jsem rameny.

O našem plánu neplatit vstup, jsme pochopitelně nemluvili, a tak jsme se ve stanici rozloučili a dál šli sami. Žena už moc nemluvila a já doufal, že jen proto, že se kochala krajinou, která byla opravdu pěkná.

Po asi kilometru a půl nás čekal už jen krátký zarostlý kopec a mělo být vyhráno. Trochu poškrábaní a potrhaní jsme i tuto nástrahu překonali a teď už hurá do areálu.

„Na tohle místo jsme přišli už loni, tak se koukejte vrátit!“ řekl nám k našemu překvapení securiťák.

To nám doslova vyrazilo dech. Žena mi po cestě zpět vynadala mimo jiné i za to, že si roztrhla skoro novou sukni a já už se nikdy znova nezeptám, proč si nevzala něco, co se může zničit.

Do areálu jsme se dostali opravdu hodně pozdě, festival byl v plném proudu a jinam než do stanového městečka, které bylo opět o něco dražší, než loni se ubytovat nedalo, takže stan jsme postavili právě tam.

Skupinovou jízdenku, vstup i stanování jsem zaplatil já a tím jsem vyčerpal veškerou hotovost a než se vydám někam k bankomatu, poprosil jsem ženu o peníze na pivo. Začala proto hledat peněženku, bohužel však marně.

„Asi jsem ji ztratila na té Tvé úsporné stezce.“ křikla na mě.

Sečteno podtrženo – šel jsem tedy do bankomatu, vybral dost peněz, víkend propil tak, že si skoro nic nepamatuji, v batohu mám nespočet zbytečných suvenýrů, přítelkyně si po úřadech zařizuje nové doklady a ze stánkového občerstvení je mi už třetí den špatně. Nemluvě o tom, že tento festival nás vyšel nejdráž ze všech a rozhodně ne proto, že se každý rok zdražuje.

A jak šetříte vy?