Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Papír

No tak jo přátelé… Teďka ruku na srdce a přiznejte se Ti z vás, kteří se vydali kamkoliv na cestu, měli se po cestě ještě kdekoliv zastavit například něco vyzvednout a potom jet směle do cíle.

My jsme takhle s přítelkyní museli jet k dětské doktorce, šlo jen o vyplnění několika papírů kvůli škole, ale víte, co se stane, když si zapomenete potřebné papíry po cestě vyzvednout a musíme narychlo najít nějaké místo, kde by se to dalo vytisknout?

Kousek od polikliniky, kde se dětská lékařka nachází, bylo obchodní centrum a my měli rychlý bojový úkol… Dalo by se říct, že nám štěstí celkem přálo, po odmítnutí v papírnictví a knihkupectví, jsme objevili obchod, kde tisk papíru nebyl problém, ale přátelé, 10,- Kč za jeden kus papíru A4?

„Pojď, najdeme něco levnějšího.“ řekl jsem zoufalým hlasem ženě.

A tak jsme se vydali „na lov“.

Byli jsme posláni do protější budovy, náhodou to byla vysoká škola a tam to prý nebude problém. Ale samozřejmě byl…

Krom toho, že jsme mezi vysokoškoláky celkem vynikali, byť nejsme vůbec staří, jsme také maličko bloudili po patrech, až jsme našli recepci, kde byl celkem ochotný pán, který nás slušnými slovy poslal do prdele. Takže zpět do obchodního centra…

„Miláčku, potřebujeme čtyři stránky, pojď do toho obchodu, kde to vytisknou, ať můžeme jet pryč, doktorka čeká.“ poprosila mě přítelkyně.

Jasně, já vím, že jde o 40,- Kč, ale z principu se mi to dávat nechtělo, takhle hýřit, nikdy neušetříme.

Tonoucí se stébla chytá, a tak jsem to vzal pevně do svých rukou. Zjednodušeně řečeno, šel jsem obchod po obchodu…

Poprosil jsem milého prodejce v elektru, zda by mi mohl vytisknout těch pár stránek, nemohl… Zrovna tak nemohl ani obchod, který je mým mobilním operátorem, marně jsem žádal i v samoobsluze nebo u řezníka. Nejvíc mě ale zklamalo papírnictví, kde paní řekla, že nic takového nedělají a za zády měla úplně úžasnou tiskárnu, no nic…

Mimochodem, stačil jsem se zmínit, jak se za mě přítelkyně styděla?

Nějakou dobu jsem ještě vymýšlel, co s tím, ale nakonec jsme se vrátili do toho obchodu, kde se nebojí říct si o 10,- Kč za kus.

Paní doktorka už pomalu končila ordinační hodiny, tak jsme se zpět vraceli, jak nejrychleji to šlo a tím jsme museli udělat velikou radost policistovi, který byl schovaný za pouliční lampou a měřil rychlost.

Sečteno podtrženo – když už pominu, že jsem neměl zapomenout zastavit se pro papíry cestou, kde by nás to nic nestálo a koupil papíry za 40,- Kč rovnou, nemusel bych pak platit 50,- Kč za další započatou hodinu parkování, poté bych nemusel jet v obci rychleji a dát 600,- Kč pokuty, mohlo to prý být až 5 000,- Kč a v neposlední řadě bychom se nemuseli bavit, proč stále šetřím tam kde nemám. K paní doktorce jsme to ale stihli, tak aspoň tak.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Parkování v cizině

A tak jsme se po nějaké době s přítelkyní rozhodli, že si vyrazíme na výlet. No a kdyby jen tak na výlet, my si vyrazíme rovnou do ciziny. Samozřejmě ne na moc dlouho, prodloužený víkend zdaleka postačí a já už přemýšlel, jak toho využít, abychom moc netratili, ba naopak ještě na tom, pokud možno maličko vydělali…

U odpolední kávy jsme vybírali destinaci a během chvilky jsme se shodli, že pojedeme do sousedního Polska. Tak nějak se říká, že je tam celkem levně, mohli bychom tam nakoupit nějaké potraviny a třeba pořídit i něco do domácnosti, kdo ví…

Když bylo rozhodnuto, že cíl cesty bude přímo Varšava, začali jsme balit, já méně, přítelkyně více a další den jsme vyrazili. Cesta byla příjemná, navíc jsme v Polsku neplatili dálniční poplatek, krása střídala nádheru.

Jelikož jsme se rozhodli jet celkem na poslední chvíli, odpovídala tomu i příprava, konkrétně mám na mysli ubytování. Něco se nám ale podařilo sehnat během cesty, dle fotek krásný apartmán, vše se zdálo být dokonalé.

Po příjezdu na místo jsme zjistili, že apartmán nemá v ceně parkovací místo a ve městě, respektive v centru města se zdarma parkovat nedalo, vážně jsem si dal tu práci, abych něco sehnal.

„A to jsem jim tady chválil tu dálnici!“ rozčiloval jsem se, což mi bylo k ničemu.

Nedalo se nic dělat, zaparkoval jsem na ulici jako všichni ostatní, v automatu zaplatil poplatek a náš prodlužený víkend měl pokračovat v plné parádě. Auto bylo kousek od apartmánu, ale protože jsme celkem dlouho hledali to místo zdarma, nějak jsme se nad tím, kde nakonec parkujeme, nezamysleli.

Apartmán byl krásný, tam bylo vše tak, jak mělo být a my šli do ruchu a vzruchu velkoměsta.

Celkem se až divím, že byl celý víkend naprosto senzační, jídlo, počasí, památky, vše fajn, navíc to bylo opravdu levnější, já si v duchu mnul ruce, jak je přítelkyně šťastná, a to za pár korun, bylo to jako naše druhé líbánky. Ale to hlavní mělo ještě přijít…

Asi jsem při odjezdu musel nějak naštvat ten průtokový ohřívač vody na pět, karma se tomu myslím říká… Dobře vzali jsme si z apartmánu nějaké vybavení jako třeba talíře, skleničky nebo mýdlo, ale to snad dělají všichni, říká se tomu přece suvenýr.

Bydlení jsme měli opustit do 12:00 hodin, jenže my a termíny…

Kolem desáté hodiny už jsme měli sbaleno, chtěli jsme jít jen na nákup, pro auto a pak autem popojet pro zavazadla k apartmánu. Nápad to byl dobrý, provedení pak už bylo slabší…

Nákup ještě proběhl v pohodě, já nerad utrácím peníze za tašky u pokladen, když si můžete zdarma vzít papírovou krabici, tak jsme šli s plnou krabicí k autu.

„Kde že to auto vlastně máme?“ zeptal jsem se ženy.

„Tady půjdeme vpravo, potom přes ulici a pak už je to kousek.“ odpověděla.

Já z jejího hlasu cítil trochu nejistotu, takže jsem rozhodl jinak a šlo se vlevo.

Parkování bylo placeno také do 12:00 a čas byl neúprosný… Ztratili jsme se asi tak šestkrát, já celou dobu v rukách nákup, v té zimě už jsem měl pěkně promrzlé ruce, stačilo klepnout, a prsty by padaly jako rampouchy, přítelkyně měla cestu v navigaci, ale má fotka vozu byla dost orientační, navíc měla téměř vybitý telefon, můj mobil už byl kaputt dávno, několikrát jsme se ptali na cestu, každý nás poslal někam jinam, naštěstí nikdo přímo do prdele, přítelkyně mě také moc nešetřila a já říkal jenom: „Neboj!“.

Po krásné něco málo přes hodinu dlouhé procházce už bylo tak nějak jasno, že to nestihneme. Nevěděli jsme, kde jsme my, kde máme auto, pomalu ani kde je apartmán, ale ten bychom našli. K tomu začal trochu strach o naše věci, které byly stále v apartmánu. Uklízečka je mohla třeba vyhodit, vzít si je nebo cokoliv jiného. Asi by také poznala místní nádobí.

Vydali jsme se proto jen tak nějakou ulicí a co se nestalo, najednou jsme šli kolem našeho vozu. Bylo něco kolem 12:30, oba zmrzlí jako hovna, ale mohlo se pokračovat.

Sečteno podtrženo – kdybych přítelkyni poslechl a šli jsme vpravo, jak chtěla ona, byly bychom u auta do deseti minutek, já se nemusel omlouvat za svůj orientační smysl, za nesmyslné hledání vozu v zimě, navíc s nákupem v ruce a dále bych nemusel poslouchat, že mi padaly kalhoty, což prý byla ostuda. Padaly proto, že nechci utrácet za nový pásek, tenhle vyhovuje. Občas si kalhoty povytáhnu, ale to teď nešlo, celou dobu jsem měl v ruce nákup.

Až dobrý a asi ten nejdražší svařák a slib nového pásku pomohl, že mi přítelkyně odpustila. Jo a příště už jen ubytování s parkovacím stáním.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Velikonoce

Rok se s rokem sešel a další Velikonoce byly za dveřmi. Velikonoční pondělí opět vyšlo na pondělí a to znamenalo, že bude prodloužený víkend. Takže někdo bude o den déle v lihu a někdo klasicky v práci, jen o něco víc naštvaný, protože nemůže být v lihu jako ostatní.

My s partnerkou, byť nejsme díky Bohu věřící, máme tyto svátky velice rádi, ačkoliv každý z jiného důvodu.

Ona ráda zdobí byt, vaří, peče, maluje vajíčka a já se můžu legálně opít, a ještě ji za to, že vše připravila, namlátit. Samozřejmě to má nějaká pravidla a jednu z věcí, kterou si musím jak já, tak i každý jiný kluk obstarat je pomlázka.

Před Velikonocemi je prodávají úplně všude, snad i v pneuservisech, a proto obstarat nějakou pěknou pomlázku aspoň z osmu proutků není vůbec žádný problém.

Jen nechápu, proč se prodávají za tak nekřesťanské peníze. Navíc v tento svátek!

Vždyť vrby rostou u každého potoka a že u nás těch potoků a potůčků máme!

No ale to bych přece nebyl já, kdybych nevymyslel, jak na to vyzrát. Pomlázku jsem pochopitelně nikde kupovat nechtěl, vím, že kousek od domova u rybníka jedna vrba roste, a tak jsem se tam navečer pro pár proutků vydal.

Bylo po dešti a všude bylo dost bláta a to mě docela štvalo, protože jsem si vzal nové jarní boty a ty rázem vypadaly hrozně…

„Snad půjdou vyprat.“ řekl jsem si pro sebe a brodil se dál k vrbě.

Také mi nejde do hlavy, kam se přes zimu schovávají komáři a vůbec veškerý obtížný hmyz, protože například tuto zimu mrzlo až praštilo a jen co se udělá trochu pěkně tak už zase koušou.

Konečně jsem byl u vrby. Sáhl jsem si do kapsy abych si vzal nůžky na ty proutky, ale nůžky nikde.

„Sakra, vždyť jsem si je bral!“ rozčiloval jsem se.

Pravděpodobně jsem je ztratil cestou v blátě a rákosí, a tak jsem se snažil proutky zlomit, zkroutit, ukroutit, přemluvit, ale marně.

Teď, zpětně když se zamyslím, opravdu nevím, proč jsem se domů nevrátil jen pro jakýkoliv nůž, ale musel jsem se vrátit pro prý nejoblíbenější nůžky mojí ženy, a to nůžky na bylinky.

Celou cestu jsem je držel v ruce a dával pozor abych je neztratil jako ty první, avšak o to menší pozor jsem dával na cestu, takže jsem byl slušně řečeno zasranej jako jetel a navíc pěkně poštípán.

Aspoň, že nůžky zvládly práci na výbornou, jenže kde se vzal tu se vzal, objevil se hajný s policejní hlídkou.

Dověděl jsem se, že jsem v chráněné oblasti a že to, co tady dělám, tady dělat nesmím a že můžu dostat až kdovíjakou pokutu, ale že zrovna oni jsou hodní a tak to bude jen pět set ká čé.

„Tak vám teda pěkně děkuju.“ řekl jsem smířeně, a ještě se zeptal, jestli si aspoň ty čtyři proutky můžu odnést.

Z jejich úst zazněl souhlas a já se vydal blátem zpátky.

Doma už na mě čekala partnerka a s radostí mi oznámila, že se sháněním pomlázky si letos nemusím lámat hlavu, protože dostala jednu malou pěknou jako dárek k nějakému nákupu.

„Podívej, tou mě to aspoň nebude tolik bolet!“ pravila nadšeně, smála se a mávala mini pomlázkou v ruce.

Pak si všimla, že jsem trošku skleslý a skoro celý od bláta a prý proč. Povyprávěl jsem proto svůj příběh a nakonec dodal, že jsem tam musel nechat ty nůžky na bylinky, protože je nikde u sebe nemůžu najít a bylo po náladě úplně, dokonce překonala svůj rekord v bouchání dveří, protože sklo z nich vypadlo poprvé.

Sečteno podtrženo – kdybych nedělal vůbec nic, udělal bych nejlíp, protože pomlázku, kterou jsem chtěl, jsem dostal až pod nos. Nemusel bych shánět nové boty a kalhoty, vyprat to bohužel nešlo, nemusel bych platit zbytečnou pokutu, kupovat nové nůžky na bylinky ani na zahradu, sklenář také nebyl nejlevnější a to jsem mu udělal i kávu a závěrem bych nemusel vymýšlet omluvu pro přítelkyni. Odpustila mi až když jsem dodržel svůj slib a to, že se letos neopiji.

Ještě že jsou Velikonoce jen jednou za rok…

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Karlštejn

Bylo jaro, bylo teplo, co mohlo, to kvetlo. No, a navíc byl víkend a má žena mi nadšeně připomněla můj slib, že až bude hezky, sebere se a půjde do…, pardon, to bylo někde jinde, že až bude hezky, pojedeme na výlet.

Už si ani nevzpomínám, co jsem po ni tenkrát chtěl, že jsem dal takový závazný slib…

Troufnu si říct, že na nějaký ten výlet jede čas od času každý z nás, a proto sami dobře víte, že to není laciná záležitost. Ať už jedete autem nebo třeba vlakem, něco stojí i ta cesta a tak dále…

Ze svých zkušeností vím, že jízdenka na vlak nestojí tolik co benzín do auta, ale to, co ušetříte na benzínu, utratíte za alkohol do vlaku a poté v kupé zapomenete bundu či batoh a z tohoto důvodu jezdíme na výlety zásadně vozem. Nikde nic nezapomenu, tudíž potom nemusím utrácet za dokoupení ztracených věcí a střízlivý si i pamatuji, kde jsem byl.

„Pojedeme na Karlštejn, venku je krásně a bude tam skvělý výhled, co Ty na to?“ optala se mě drahá.

„Ale jo, co by ne.“ pokrčil jsem rameny a přikývnul.

Když jsme dorazili na místo určení, nestačil jsem se divit. Hezké počasí nevytáhlo na výlet pouze nás, ale to mi nevadilo tolik jako cena za parkování.

„Miláčku nezlob se, ale kilo za parkování prostě nedám!“ řekl jsem ženě a otočil vůz.

Samozřejmě obec s takovými jako my počítala a značkami zákaz zastavení nešetřila.

Zaparkovali jsme proto až na okraji Karlštejna u takové ne moc pěkné chatky a před tím výšlapem do strmého kopce směr hrad jsme si udělali neplánovanou procházku.

„Nezlob se, ale já se raději projdu než dát tolik peněz za parkovné.“ obhajoval jsem se.

To jsem ale ještě netušil, co mě, respektive nás, čeká.

„Kde jsou ty časy, kdy byl kopeček zmrzliny dostupný každému.“ pomyslel jsem si při koupi zmrzky sobě i přítelkyni, aby nám cesta na hrad lépe utíkala.

Cestou jsme ještě navštívili malé retro muzeum, které mělo vstupné z budoucnosti a pak jsme se u hradu odměnili párkem v rohlíku, který byl tak drahý pravděpodobně kvůli tomu, že rohlík byl pečený ještě za vlády Karla IV.

Ani to nám ale nepokazilo den a z Karlštejnských hradeb jsme se kochali krásnou krajinou.

„Já vylezu tady na tu zeď a Ty mě vyfotíš, jo?“ zeptal jsem se ženy a ona už vytahovala foťák z batohu.

Zeď nebyla až tak vysoká, ale byla to dostatečná výška na to aby vám vypadl z kapsy mobilní telefon a rozbil se na opravdu mnoho malých částí.

„Ach jo.“ povzdechl jsem si.

„Stejně sis chtěl koupit nový, ne?“ snažila se mě utěšit žena.

Nechal jsem to být a snažil se užít si zbytek výletu.

Vše by bylo fajn, kdyby u kasy hradu neproběhla zbytečná hádka, protože jsem odmítal zaplatit drahé vstupné a vysvětloval jsem to tím, že je to tam stejné jako na hradech, ve kterých jsme již byli.

Nakonec jsem si prosadil svou a pomalu jsme se vraceli zpět.

Bohužel se během chvilky zatáhlo a začalo pršet.

„Výborně a my parkujeme až někde v prdeli!“ řekla naštvaně má láska.

Miluji, když mluví sprostě, ale to je zase na jiný příběh…

Sečteno podtrženo – dorazili jsme k autu promočeni skrz na skrz, nějaký vtipálek nám vypustil vzduch v pneumatikách a za stěračem v obálce nechal vzkaz, že jestli tam zaparkujeme ještě jednou, dopadne auto mnohem hůř, foťák díky dešti nevydržel a bohužel v paměti nebyly fotografie pouze z dnešního výletu, na zálohy nevěříme, takže kdybych zaparkoval na placeném parkovišti pod hradem, ušetřil bych peníze za nový foťák a pár dalších drobností, nezmokli bychom a tolik se nepohádali a vypuštěným pneumatikám cesta k pumpě taky zrovna dvakrát neprospěla.

Už se moc těším na další výlet.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Výlet

Tak jsem se po delší době rozhodl, že s přítelkyní pojedeme na výlet. Já, díky práci řidiče, cestuji docela hodně, ale ona, kdyby v kuchyni nepoužívala sem tam například italské těstoviny, čínské nudle, či moravské uzené, už by pomalu zapomněla, jaké krásy naší planety jsou na různých místech ukryté.

Čekal nás prodloužený víkend a rozhodli jsme se vyjet pryč z rušného města někam, kde je klid. Vybrali jsme Adršpašské skály a okolí.

„Nechci zbytečně utrácet za hotel s plnou penzí nebo all inklusive, když stejně snídani prospíme a na oběd se vracet nebudeme!“ zvolal jsem na přítelkyni, jakmile jsem ji uviděl u počítače, kterak hledá nejlepší ubytování v okolí.

Ačkoliv se na mě v tu chvíli podívala jako husa do flašky, bylo mi jasné, že ví, co říkám a slevila z nároků na ubytování.

Již řadu let je u nás tradicí, že ubytování zřizuje právě má choť, a proto jsem se dál vůbec nezajímal o to, co nakonec vybrala. Prostě už jsem věděl, jak se věci mají a nikdy už nebudu vstávat v osm ráno jen proto, abych si namazal včerejší rohlík prošlým máslem, vynechal plesnivou marmeládu, odmítl zelený salám a studené kakao. Tentokrát to mělo být zkrátka jinačí!

Vyrazili jsme o něco dřív, asi v pět hodin odpoledne, abychom stihli veškeré kolony, jak ve městě, tak i na dálnici. Člověk vyjede dříve aby ušetřil, respektive získal čas, ale místo se zasekne v nesmyslné koloně, kde ztrácí nejen rádoby získaný čas, ale i spotřeba paliva se samozřejmě projeví…

Tak jako tak, nakonec stejně dojedeme tam, kam máme, ačkoliv už bez nálady a bez jakékoliv konverzace, protože to, co jsme si chtěli říct za celý víkend, jsme stihli už v koloně, takže nezbývá než vysvětlit paní v penzionu, proč jsme přijeli o dvě hodiny později…

Po předání klíčů od pokoje jsem ale maličko zvážněl. Pokoj vypadal jako stan, ne-li menší. Zkrátka otevřete dveře a před vámi zkosená zeď, v ní střešní okno a pod tímto malá postel. Toť vše. Jenže zase za ty peníze…

„Já myslím, že na přespání to stačí.“ řekla má přítelkyně a já samo sebou kýval, protože jsme ušetřili za drahý hotel.

Sice sprcha byla až na konci chodby, společná pro všech devět pokojů a záchod zrovna tak, světlo úplně nesvítilo, jen zářivka občas zablikala, ale co…

„Tak jsme sem jeli déle, ale zase se nemusíme zdržovat vybalováním, když tu není žádné místo.“ pronesl jsem ironicky a vydal se k autu pro termotašku s jídlem.

Kupodivu taška nikde, abych byl přesný nikde v autě, ale zapomenutá doma.

Takže deset hodin večer, my v nějaké vísce, kde lišky dávají dobrou noc, v penzionu nic nedostaneme, obchod ani restaurace nikde. Vzpomněl jsem si, že kousek od nás byla benzinová pumpa, kterou jsme cestou míjeli, a tak nezbývalo než večeřet tam.

Později se ukázalo, že ten “kousek“ bylo asi čtyřicet kilometrů a na pumpě už bylo stejně zavřeno, takže cesta byla bohužel zbytečná.

„Půjdeme spát a zítra nakoupíme.“ řekl jsem unaveným a zklamaným hlasem.

Přítelkyně souhlasila, a tak jsme mlčky doufali v lepší zítřek.

Ještě jsme večer na pokoji nebo tedy spíše pokojíčku zjistili, že z ostatních pokojíčků je slyšet vše, ale úplně vše, včetně nadrženého páru od vedle, který od pohledu vyjel oslavit diamantovou svatbu. Pastva pro uši… Nicméně penzion byl levný, a to jsme chtěli.

Abych to zkrátil, tak další den jsme nakoupili, ale to byl náš jediný výlet, protože tak vytrvalý víkendový déšť jsem už dlouho nezažil a věřte, že opravdu nejsme z cukru, ale v tomhle nečase se opravdu nikam jet nedalo, a protože náš penzion ani blízké okolí nenabízel saunu, wellness nebo třeba jen stůl na ping pong, jeli jsme domů.

Sečteno podtrženo – kdybych nechal přítelkyni vybrat hotel, mohli jsme ušetřit čas zbytečným popojížděním, mohla být lepší nálada, hezčí pokoj, minimálně plná penze, spousta možností, co dělat za špatného počasí, mohli jsme si ušetřit zbytečné dohady a v neposlední řadě jsem mohl ušetřit za luxusní večeři v restauraci, kde jsem si teprve vše vyžehlil.

Jo a že už do výběru ubytování přítelkyni nekecám, vás muselo napadnout a ano, nekecám.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… MHD

Dnes už je snad ve všech větších městech běžné, že každé ráno a každý večer popojíždíte v dlouhých a nezáživných kolonách, ve kterých na sebe lidé v autech troubí, nadávají si a já nevím co všechno, ale nakonec stejně, ať už s těmito gesty nebo bez nich, dorazí na místo určení později.

Já, jakožto obyvatel menšího městečka, měl z této situace nejprve zážitek, bylo to přece jen něco, co jsem neznal, ale postupem času jsem se sám tímto účastníkem každodenního neplynulého provozu stal. A to vše jen kvůli práci!

Občas jsem proto vyjel dříve a tou řekou aut nějak proplul, ale čas od času mi to bohužel nevyšlo. To se převážně podařilo v den, kdy jsem měl důležitou schůzku nebo něco podobného. Ach ty Murphyho zákony!

Až jednoho rána jsem při dalším stání na místě dostal dokonalý nápad!

„Vždyť já můžu jet městskou hromadnou dopravou!“ řekl mi tichý hlas v hlavě při pohledu na tramvaj ve zpětném zrcátku.

Ušetřím tak spoustu času a jízdenka stojí nějakých třicet korun, což je na rozdíl od ceny pohonných hmot do auta také úspora.

Zaparkoval jsem nedaleko tramvajové zastávky a spěchal, abych tramvaj stihl. Dělají to tak všichni, jak jsem vypozoroval, ačkoliv nechápu proč, když asi za čtyři minuty jede další spoj. Nicméně chtěl jsem splynout s davem, protože MHD běžně nepoužívám, ale i tak na mě spousta lidí v dopravním prostředku zajímavě koukala.

Já si však myslel své a v hlavě přepočítával kolik času a peněz ušetřím a zároveň si i nadával, že mě to nenapadlo už dávno. Prostě nápad za sto bodů, jak často a ráda říkává má přítelkyně.

Ovšem jakmile jsme se rozjeli, realita byla úplně jiná. Spousta aut si totiž jízdu krátila po tramvajových kolejích, což za prvé až na pár výjimek nesmí a za druhé se tím jen způsobila další kolona, a tak jsem byl zase tam, kde před chvílí, s tím rozdílem, že před chvílí jsem seděl ve svém autě a teď stojím v přeplněné tramvaji.

Okořenil to tam ještě takový divně vypadající zarostlý muž, který se opravdu dlouho nemyl a myslím, že ani potřeba jít na záchod ho nedonutila vstát ze židle. A do této chvíle jsem nechtěl znát pouze obsah dámské kabelky, ale od tohoto dne se k tomu ještě přidal obsah jeho velké špinavé tašky.

Dále se ještě celou tramvají rozléhal křik malého dítěte a všude byly naštvané obličeje snad všech lidí.

Jeli jsme doslova krokem a jen, co jsme se maličko rozjeli, tak stop a zastavili jsme na zastávce. To už bylo i na mě trochu moc, a tak jsem rychle vystoupil a za pochodu vymýšlel nějakou alternativu jak do práce.

Nedaleko byla stanice metra, a to byla v tuto chvíli má spása. K mé práci to byly pouhé čtyři zastávky, takže nějakých cca deset minut a pak sice ještě kousek pěšky, ale i tak přijedu pouze o necelou půlhodinku později což není tak zlé, utěšoval jsem se na eskalátorech.

Vtom jsem zaslechl blížící se metro, tak jsem opět jako stejně jako ostatní, přidal do kroku.

Soupravu jsem samo sebou stihl, znepokojovalo mě pouze to, že v ní bylo o asi sto lidí více než by být mělo. Tedy alespoň podle mě! Na každé zastávce ještě proběhla mela u dveří, protože všichni vystupovali a nastupovali zároveň a opět si u toho patřičně zanadávali. Atmosféra jako na punkovém koncertě. No a já byl konečně ve své cílové stanici.

„Hrůza!“ pomyslel jsem si, ačkoliv to však ještě neměl být všemu konec.

Při výstupu mě stihl oslovit revizor a já si při všem tom zmatku bohužel zapomněl označit jízdenku, což ho absolutně nezajímalo a parádní pokuta byla na světě.

Nechápu, že z té hromady lidí si vybral právě mě a aby toho pořád nebylo málo, zjistil jsem, že mi někdo ukradl mobilní telefon.

Do práce jsem přišel úplně zničený, ten den jsem téměř nic neudělal a odpoledne mě k auto odvezlo taxi.

Tam na mě čekalo další překvapení, a to v podobě pokuty a botičky. Parkoval jsem na zákazu, čehož jsem si ráno také kvůli zmatku nevšiml.

Den blbec a jak se říká, za blbost se platí.

Sečteno podtrženo – plánované ušetření času v dopravní zácpě a s tím související úspora paliva mě stála mnoho nepříjemností v MHD včetně pokuty, odcizení mobilu, cesta zpět taxíkem také nebyla zrovna laciná a nakonec ještě ta botička od městské policie.

Časově to vyšlo jak ráno, tak i odpoledne o něco hůře, takže už se moc těším na zítřejší kolonu ve svém autě, která mě absolutně nerozhodí.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Kadeřník

Určitě to všichni znáte, jak vy milé dámy, tak i vy milí pánové…

Žena se vrátí od kadeřníka a muž si toho většinou ani nevšimne a minimálně jeden večer je kvůli tomu zkažený. Navíc taková návštěva v kadeřnictví není vůbec laciná záležitost, nemluvě o tom, že tam strávíte spoustu času, který by se dal jistě využít i lépe a nejhorší na všem je, že to pak kolikrát, tedy aspoň podle mě, není ani poznat!

Mluvím o tom proto, že i mně, jinak bystrému muži, právě tato maličkost doma unikla, a to si má přítelkyně prý schválně nechala dát úplně jinou barvu než obvykle, prý proto, abych si té změny všiml. To, že jsem si nevšiml samozřejmě jako jediný, protože v práci ji to každý pochválil, snad ani říkat nemusím.

Na tuto „proceduru“ chodí zhruba jednou za měsíc a když už se schylovalo k další návštěvě, navrhl jsem, že nikam chodit nemusí, že ji vlasy rád obarvím sám.

„Ušetříme relativně dost peněz a za půl hodiny to bude hotové, ne?“ dodal jsem ještě mile ke své nabídce.

Ona souhlasila s tím, že si následující den po práci v obchodě koupí barvu a zbytek prý hravě zvládnu. Nemohl jsem se dočkat, až ji zase ukážu, jak se dá krásně ušetřit.

Dalšího večera jsme se do toho pustili. Jen jsem byl v rychlosti proškolen, co a jak a šlo se na věc.

„Tahle černá barva byla navíc v akci!“ pochlubila se má drahá (a já si v duchu mnul ruce, jak mi ten nápad s šetřením vychází), když už jsme seděli v koupelně a já míchal nějaké dvě „ingredience“ dohromady v přiložené lahvičce.

V balení byly ještě mikrotenové rukavice, které vídáme buďto v obchodech u pečiva nebo na benzinových pumpách, akorát tyto byly malé a moc dlouho nevydržely. S rukavicemi nebo bez nich, pustili jsme se do barvení.

„Nesmíš vynechat žádný vlas.“ poučovala mě ještě žena.

Já byl opravdu pečlivý a do barvení jsem se dal velice svědomitě. Také si myslím, že náš vztah dosáhl maxima, protože takovému kroku se skutečně říká důvěra.

Málem bych vám zapomněl popsat, jak to celé probíhalo.

Ona seděla na vaně, já stál za ní ve vaně a barvil. Groteska… Jako odkládací stolek nepoužili nic jiného než umyvadlo a na sobě jsem měl mimo jiné světlé kalhoty. Vlastně nevím, proč jsem si je nesundal, když žena měla jen ručník okolo krku… No, a tak jsem poctivě barvil a barvil.

Nejprve jsem trochu toho „krému“ nanesl na vlasy, dále pak odložil lahvičku na umyvadlo, poté podle potřeby vetřel rukama „krém“ do vlasů a tak se to opakovalo pořád dokola.

Po chvilce jsem si všiml tmavých koleček od lahvičky na umyvadle, tmavých skvrn na vaně i kalhotách, a i ruce byly neobvykle tmavé. Maličko mě to znervózňovalo, ale protože barvení už bylo skoro hotové, rozhodl jsem se, že to vyřešíme až pak. Bohužel, jak teď už každá žena jistě ví, PAK bylo pozdě.

Přítelkyně si čas než barva začne působit, krátila čtením bulvárního plátku a četla mi, kdo si koho vzal, kdo tráví čas na pláži, kdo se rozvedl, zatímco já se naopak než začne barva působit snažil s houbičkou, hadříkem a vodou zachránit kalhoty a koupelnu, což ji vůbec nezajímalo, protože ke mně byla otočná zády a netušila, co se děje.

Sečteno podtrženo – během té půlhodinky jsem přišel o drahé a oblíbené kalhoty, na vaně i umyvadle jsou stále, a to už je tomu několik týdnu, pozůstatky po barvení ruce jsem měl tmavé ještě dva dny poté a to jsem je čistil i ředidlem, ale aspoň díky tomu vím, co je ta barva za sajrajt.

Malou útěchou mi mohlo být to, že jsem vlasy prý obarvil dobře, ale shodli jsme se na tom, že návštěva kadeřnictví bude příště lepší.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Barový stolek

Po dlouhé době jsem se doma měl na co těšit.


Přítelkyně se rozhodla jet s kamarádkami kamsi na víkend na dámskou jízdu. Tedy alespoň to mi prozradila poté, co jsem přišel z práce domů a zaujatě jsem ji pozoroval, kterak v kuchyni připravuje rovnou tři jídla najednou.


Má telecí léta jsou dávno ta tam, proto nebude žádný mejdan a to, na co se sám doma opravdu těším, jsou věci jako třeba, že když si někam položím hrneček, ve kterém je ještě zbytek kávy, tak ho na tom stejném místě naleznu i po hodině nebo například triko, které nechám v jídelně na židli, bude ráno pořád v jídelně na židli, nemluvím o prkýnku na záchodě… Myslím, že mnozí mi rozumíte.


Ačkoliv, to jsem maličko odbočil.


Sám doma trávím čas kutilstvím, v tomto případě jsem se rozhodl vyrobit barový stolek, což doma slibuji již delší dobu.


Měl jsem na to dva dny svůj klid a odborný dozor mi dělal jen náš kocour.


Samo sebou jsem mohl koupit stůl již hotový, ale když jsem si dal tu práci objetím několika obchodů s nábytkem a viděl jsem ty šílené ceny, rozhodl jsem se pro výrobu stolku vlastního, na míru dělaného.


Vše začalo nákupem v kutil shopu, jak já říkám obchodům hobby marketům.
Tyto obchody jsou kouzelné tím, co tam chodí za zákazníky. Na sto procent zde platí – čím šikovnější řemeslník, tím větší bříško. A jak jsou kluci často chytří…


Nicméně já šel pouze pro desku z dřevotřísky, pár šroubků a něco, čím bar připevním ke zdi.
Chvíli to trvalo, ale na míru uříznutou desku, pro kterou jsem šel jako první, abych ji potom mohl s sebou tahat po celou dobu nákupu jsem pořídil a zbylé věci taktéž.


Trochu mě zaskočila suma, kterou po mně paní na pokladně chtěla, ale pořád to bylo o skoro polovinu méně, než za hotový barový stolek. Inu, kdo šetří, má za tři!


Doma už jsem měl vše změřené, pivo se chladilo, nebylo tedy nač čekat.


Z práce jsem si vypůjčil vrtačku, tu jedinou nevlastním, a proto jsem na ni musel být opatrný.


Od tohoto dne vím, že ne každý vrták je určen na vrtání do zdi, ale tak co, pak ho dokoupím.


Moje práce má tu výhodu, že mi půjčí, nač si vzpomenu, jen jim tam o tom nesmím říkat.
Také mé zaměření nebylo zcela přesné a mnoho děr jsem bohužel vrtal zbyečně, ale tento nedostatek zachránila stará dobrá sádra.


Teď už jen stačilo přišroubovat pár úchytů ve tvaru L nebo 7, jak chcete a bylo téměř hotovo.


Trochu mě naštvalo, že kocour „uklidil“ všechny připravené šrouby pod pohovku, ale jako správný kutil, jsem jich měl kdesi v garáži spousty.


Našel jsem je v horní polici, bohužel hned vedle byly uložené vánoční ozdoby a já se pro pixlu se šrouby natáhl ne úplně opatrně a ozdoby spadly. Některé na auto, některé na zem.
Při veškeré snaze vše uklidit, jsem auto nepatrně odřel koštětem a to už mě vážně vytočilo! No, co se dá dělat, nadávkami se to neopraví. Zpět k montáži barového stolku…


Po přišroubování již zmíněných úchytů mě čekal úkol předposlední a to přidělat barovou nohu k dřevotřískové desce.
Dřevotříska není zas až tak pevný materiál, jak se na první pohled zdá. Stačilo jen trochu přitlačit šroubovákem  na šroubek a byl jsem skrz. Aby toho pořád nebylo málo, barovou nohu jsem neudržel a ta jak dlouhá tak široká spadla na komodu, kde měla přítelkyně vystavenou sbírku malých kaktusů.


Sečteno podtrženo – nespočítám, kolik času, natož pak peněz mě stálo cestování po obchodech, nejprve kvůli nákupu materiálu na můj úžasný bar, ze kterého nakonec nic nebylo, podruhé kvůli baru již hotovému, nové vánoční dekoraci, sháněním stejných nebo podobných kaktusů a nového vrtáku do práce.


To jsem ještě nebyl v autolakovně kvůli odřeným dveřím. Příště rovnou kupuji nábytek již hotový a volný víkend bez ženy budu trávit s přáteli v naší oblíbené restauraci, tam by se mi nemělo nic přihodit.

A jak šetříte vy?