Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Výlet

Tak jsem se po delší době rozhodl, že s přítelkyní pojedeme na výlet. Já, díky práci řidiče, cestuji docela hodně, ale ona, kdyby v kuchyni nepoužívala sem tam například italské těstoviny, čínské nudle, či moravské uzené, už by pomalu zapomněla, jaké krásy naší planety jsou na různých místech ukryté.

Čekal nás prodloužený víkend a rozhodli jsme se vyjet pryč z rušného města někam, kde je klid. Vybrali jsme Adršpašské skály a okolí.

„Nechci zbytečně utrácet za hotel s plnou penzí nebo all inklusive, když stejně snídani prospíme a na oběd se vracet nebudeme!“ zvolal jsem na přítelkyni, jakmile jsem ji uviděl u počítače, kterak hledá nejlepší ubytování v okolí.

Ačkoliv se na mě v tu chvíli podívala jako husa do flašky, bylo mi jasné, že ví, co říkám a slevila z nároků na ubytování.

Již řadu let je u nás tradicí, že ubytování zřizuje právě má choť, a proto jsem se dál vůbec nezajímal o to, co nakonec vybrala. Prostě už jsem věděl, jak se věci mají a nikdy už nebudu vstávat v osm ráno jen proto, abych si namazal včerejší rohlík prošlým máslem, vynechal plesnivou marmeládu, odmítl zelený salám a studené kakao. Tentokrát to mělo být zkrátka jinačí!

Vyrazili jsme o něco dřív, asi v pět hodin odpoledne, abychom stihli veškeré kolony, jak ve městě, tak i na dálnici. Člověk vyjede dříve aby ušetřil, respektive získal čas, ale místo se zasekne v nesmyslné koloně, kde ztrácí nejen rádoby získaný čas, ale i spotřeba paliva se samozřejmě projeví…

Tak jako tak, nakonec stejně dojedeme tam, kam máme, ačkoliv už bez nálady a bez jakékoliv konverzace, protože to, co jsme si chtěli říct za celý víkend, jsme stihli už v koloně, takže nezbývá než vysvětlit paní v penzionu, proč jsme přijeli o dvě hodiny později…

Po předání klíčů od pokoje jsem ale maličko zvážněl. Pokoj vypadal jako stan, ne-li menší. Zkrátka otevřete dveře a před vámi zkosená zeď, v ní střešní okno a pod tímto malá postel. Toť vše. Jenže zase za ty peníze…

„Já myslím, že na přespání to stačí.“ řekla má přítelkyně a já samo sebou kýval, protože jsme ušetřili za drahý hotel.

Sice sprcha byla až na konci chodby, společná pro všech devět pokojů a záchod zrovna tak, světlo úplně nesvítilo, jen zářivka občas zablikala, ale co…

„Tak jsme sem jeli déle, ale zase se nemusíme zdržovat vybalováním, když tu není žádné místo.“ pronesl jsem ironicky a vydal se k autu pro termotašku s jídlem.

Kupodivu taška nikde, abych byl přesný nikde v autě, ale zapomenutá doma.

Takže deset hodin večer, my v nějaké vísce, kde lišky dávají dobrou noc, v penzionu nic nedostaneme, obchod ani restaurace nikde. Vzpomněl jsem si, že kousek od nás byla benzinová pumpa, kterou jsme cestou míjeli, a tak nezbývalo než večeřet tam.

Později se ukázalo, že ten “kousek“ bylo asi čtyřicet kilometrů a na pumpě už bylo stejně zavřeno, takže cesta byla bohužel zbytečná.

„Půjdeme spát a zítra nakoupíme.“ řekl jsem unaveným a zklamaným hlasem.

Přítelkyně souhlasila, a tak jsme mlčky doufali v lepší zítřek.

Ještě jsme večer na pokoji nebo tedy spíše pokojíčku zjistili, že z ostatních pokojíčků je slyšet vše, ale úplně vše, včetně nadrženého páru od vedle, který od pohledu vyjel oslavit diamantovou svatbu. Pastva pro uši… Nicméně penzion byl levný, a to jsme chtěli.

Abych to zkrátil, tak další den jsme nakoupili, ale to byl náš jediný výlet, protože tak vytrvalý víkendový déšť jsem už dlouho nezažil a věřte, že opravdu nejsme z cukru, ale v tomhle nečase se opravdu nikam jet nedalo, a protože náš penzion ani blízké okolí nenabízel saunu, wellness nebo třeba jen stůl na ping pong, jeli jsme domů.

Sečteno podtrženo – kdybych nechal přítelkyni vybrat hotel, mohli jsme ušetřit čas zbytečným popojížděním, mohla být lepší nálada, hezčí pokoj, minimálně plná penze, spousta možností, co dělat za špatného počasí, mohli jsme si ušetřit zbytečné dohady a v neposlední řadě jsem mohl ušetřit za luxusní večeři v restauraci, kde jsem si teprve vše vyžehlil.

Jo a že už do výběru ubytování přítelkyni nekecám, vás muselo napadnout a ano, nekecám.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… MHD

Dnes už je snad ve všech větších městech běžné, že každé ráno a každý večer popojíždíte v dlouhých a nezáživných kolonách, ve kterých na sebe lidé v autech troubí, nadávají si a já nevím co všechno, ale nakonec stejně, ať už s těmito gesty nebo bez nich, dorazí na místo určení později.

Já, jakožto obyvatel menšího městečka, měl z této situace nejprve zážitek, bylo to přece jen něco, co jsem neznal, ale postupem času jsem se sám tímto účastníkem každodenního neplynulého provozu stal. A to vše jen kvůli práci!

Občas jsem proto vyjel dříve a tou řekou aut nějak proplul, ale čas od času mi to bohužel nevyšlo. To se převážně podařilo v den, kdy jsem měl důležitou schůzku nebo něco podobného. Ach ty Murphyho zákony!

Až jednoho rána jsem při dalším stání na místě dostal dokonalý nápad!

„Vždyť já můžu jet městskou hromadnou dopravou!“ řekl mi tichý hlas v hlavě při pohledu na tramvaj ve zpětném zrcátku.

Ušetřím tak spoustu času a jízdenka stojí nějakých třicet korun, což je na rozdíl od ceny pohonných hmot do auta také úspora.

Zaparkoval jsem nedaleko tramvajové zastávky a spěchal, abych tramvaj stihl. Dělají to tak všichni, jak jsem vypozoroval, ačkoliv nechápu proč, když asi za čtyři minuty jede další spoj. Nicméně chtěl jsem splynout s davem, protože MHD běžně nepoužívám, ale i tak na mě spousta lidí v dopravním prostředku zajímavě koukala.

Já si však myslel své a v hlavě přepočítával kolik času a peněz ušetřím a zároveň si i nadával, že mě to nenapadlo už dávno. Prostě nápad za sto bodů, jak často a ráda říkává má přítelkyně.

Ovšem jakmile jsme se rozjeli, realita byla úplně jiná. Spousta aut si totiž jízdu krátila po tramvajových kolejích, což za prvé až na pár výjimek nesmí a za druhé se tím jen způsobila další kolona, a tak jsem byl zase tam, kde před chvílí, s tím rozdílem, že před chvílí jsem seděl ve svém autě a teď stojím v přeplněné tramvaji.

Okořenil to tam ještě takový divně vypadající zarostlý muž, který se opravdu dlouho nemyl a myslím, že ani potřeba jít na záchod ho nedonutila vstát ze židle. A do této chvíle jsem nechtěl znát pouze obsah dámské kabelky, ale od tohoto dne se k tomu ještě přidal obsah jeho velké špinavé tašky.

Dále se ještě celou tramvají rozléhal křik malého dítěte a všude byly naštvané obličeje snad všech lidí.

Jeli jsme doslova krokem a jen, co jsme se maličko rozjeli, tak stop a zastavili jsme na zastávce. To už bylo i na mě trochu moc, a tak jsem rychle vystoupil a za pochodu vymýšlel nějakou alternativu jak do práce.

Nedaleko byla stanice metra, a to byla v tuto chvíli má spása. K mé práci to byly pouhé čtyři zastávky, takže nějakých cca deset minut a pak sice ještě kousek pěšky, ale i tak přijedu pouze o necelou půlhodinku později což není tak zlé, utěšoval jsem se na eskalátorech.

Vtom jsem zaslechl blížící se metro, tak jsem opět jako stejně jako ostatní, přidal do kroku.

Soupravu jsem samo sebou stihl, znepokojovalo mě pouze to, že v ní bylo o asi sto lidí více než by být mělo. Tedy alespoň podle mě! Na každé zastávce ještě proběhla mela u dveří, protože všichni vystupovali a nastupovali zároveň a opět si u toho patřičně zanadávali. Atmosféra jako na punkovém koncertě. No a já byl konečně ve své cílové stanici.

„Hrůza!“ pomyslel jsem si, ačkoliv to však ještě neměl být všemu konec.

Při výstupu mě stihl oslovit revizor a já si při všem tom zmatku bohužel zapomněl označit jízdenku, což ho absolutně nezajímalo a parádní pokuta byla na světě.

Nechápu, že z té hromady lidí si vybral právě mě a aby toho pořád nebylo málo, zjistil jsem, že mi někdo ukradl mobilní telefon.

Do práce jsem přišel úplně zničený, ten den jsem téměř nic neudělal a odpoledne mě k auto odvezlo taxi.

Tam na mě čekalo další překvapení, a to v podobě pokuty a botičky. Parkoval jsem na zákazu, čehož jsem si ráno také kvůli zmatku nevšiml.

Den blbec a jak se říká, za blbost se platí.

Sečteno podtrženo – plánované ušetření času v dopravní zácpě a s tím související úspora paliva mě stála mnoho nepříjemností v MHD včetně pokuty, odcizení mobilu, cesta zpět taxíkem také nebyla zrovna laciná a nakonec ještě ta botička od městské policie.

Časově to vyšlo jak ráno, tak i odpoledne o něco hůře, takže už se moc těším na zítřejší kolonu ve svém autě, která mě absolutně nerozhodí.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Kadeřník

Určitě to všichni znáte, jak vy milé dámy, tak i vy milí pánové…

Žena se vrátí od kadeřníka a muž si toho většinou ani nevšimne a minimálně jeden večer je kvůli tomu zkažený. Navíc taková návštěva v kadeřnictví není vůbec laciná záležitost, nemluvě o tom, že tam strávíte spoustu času, který by se dal jistě využít i lépe a nejhorší na všem je, že to pak kolikrát, tedy aspoň podle mě, není ani poznat!

Mluvím o tom proto, že i mně, jinak bystrému muži, právě tato maličkost doma unikla, a to si má přítelkyně prý schválně nechala dát úplně jinou barvu než obvykle, prý proto, abych si té změny všiml. To, že jsem si nevšiml samozřejmě jako jediný, protože v práci ji to každý pochválil, snad ani říkat nemusím.

Na tuto „proceduru“ chodí zhruba jednou za měsíc a když už se schylovalo k další návštěvě, navrhl jsem, že nikam chodit nemusí, že ji vlasy rád obarvím sám.

„Ušetříme relativně dost peněz a za půl hodiny to bude hotové, ne?“ dodal jsem ještě mile ke své nabídce.

Ona souhlasila s tím, že si následující den po práci v obchodě koupí barvu a zbytek prý hravě zvládnu. Nemohl jsem se dočkat, až ji zase ukážu, jak se dá krásně ušetřit.

Dalšího večera jsme se do toho pustili. Jen jsem byl v rychlosti proškolen, co a jak a šlo se na věc.

„Tahle černá barva byla navíc v akci!“ pochlubila se má drahá (a já si v duchu mnul ruce, jak mi ten nápad s šetřením vychází), když už jsme seděli v koupelně a já míchal nějaké dvě „ingredience“ dohromady v přiložené lahvičce.

V balení byly ještě mikrotenové rukavice, které vídáme buďto v obchodech u pečiva nebo na benzinových pumpách, akorát tyto byly malé a moc dlouho nevydržely. S rukavicemi nebo bez nich, pustili jsme se do barvení.

„Nesmíš vynechat žádný vlas.“ poučovala mě ještě žena.

Já byl opravdu pečlivý a do barvení jsem se dal velice svědomitě. Také si myslím, že náš vztah dosáhl maxima, protože takovému kroku se skutečně říká důvěra.

Málem bych vám zapomněl popsat, jak to celé probíhalo.

Ona seděla na vaně, já stál za ní ve vaně a barvil. Groteska… Jako odkládací stolek nepoužili nic jiného než umyvadlo a na sobě jsem měl mimo jiné světlé kalhoty. Vlastně nevím, proč jsem si je nesundal, když žena měla jen ručník okolo krku… No, a tak jsem poctivě barvil a barvil.

Nejprve jsem trochu toho „krému“ nanesl na vlasy, dále pak odložil lahvičku na umyvadlo, poté podle potřeby vetřel rukama „krém“ do vlasů a tak se to opakovalo pořád dokola.

Po chvilce jsem si všiml tmavých koleček od lahvičky na umyvadle, tmavých skvrn na vaně i kalhotách, a i ruce byly neobvykle tmavé. Maličko mě to znervózňovalo, ale protože barvení už bylo skoro hotové, rozhodl jsem se, že to vyřešíme až pak. Bohužel, jak teď už každá žena jistě ví, PAK bylo pozdě.

Přítelkyně si čas než barva začne působit, krátila čtením bulvárního plátku a četla mi, kdo si koho vzal, kdo tráví čas na pláži, kdo se rozvedl, zatímco já se naopak než začne barva působit snažil s houbičkou, hadříkem a vodou zachránit kalhoty a koupelnu, což ji vůbec nezajímalo, protože ke mně byla otočná zády a netušila, co se děje.

Sečteno podtrženo – během té půlhodinky jsem přišel o drahé a oblíbené kalhoty, na vaně i umyvadle jsou stále, a to už je tomu několik týdnu, pozůstatky po barvení ruce jsem měl tmavé ještě dva dny poté a to jsem je čistil i ředidlem, ale aspoň díky tomu vím, co je ta barva za sajrajt.

Malou útěchou mi mohlo být to, že jsem vlasy prý obarvil dobře, ale shodli jsme se na tom, že návštěva kadeřnictví bude příště lepší.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Barový stolek

Po dlouhé době jsem se doma měl na co těšit.


Přítelkyně se rozhodla jet s kamarádkami kamsi na víkend na dámskou jízdu. Tedy alespoň to mi prozradila poté, co jsem přišel z práce domů a zaujatě jsem ji pozoroval, kterak v kuchyni připravuje rovnou tři jídla najednou.


Má telecí léta jsou dávno ta tam, proto nebude žádný mejdan a to, na co se sám doma opravdu těším, jsou věci jako třeba, že když si někam položím hrneček, ve kterém je ještě zbytek kávy, tak ho na tom stejném místě naleznu i po hodině nebo například triko, které nechám v jídelně na židli, bude ráno pořád v jídelně na židli, nemluvím o prkýnku na záchodě… Myslím, že mnozí mi rozumíte.


Ačkoliv, to jsem maličko odbočil.


Sám doma trávím čas kutilstvím, v tomto případě jsem se rozhodl vyrobit barový stolek, což doma slibuji již delší dobu.


Měl jsem na to dva dny svůj klid a odborný dozor mi dělal jen náš kocour.


Samo sebou jsem mohl koupit stůl již hotový, ale když jsem si dal tu práci objetím několika obchodů s nábytkem a viděl jsem ty šílené ceny, rozhodl jsem se pro výrobu stolku vlastního, na míru dělaného.


Vše začalo nákupem v kutil shopu, jak já říkám obchodům hobby marketům.
Tyto obchody jsou kouzelné tím, co tam chodí za zákazníky. Na sto procent zde platí – čím šikovnější řemeslník, tím větší bříško. A jak jsou kluci často chytří…


Nicméně já šel pouze pro desku z dřevotřísky, pár šroubků a něco, čím bar připevním ke zdi.
Chvíli to trvalo, ale na míru uříznutou desku, pro kterou jsem šel jako první, abych ji potom mohl s sebou tahat po celou dobu nákupu jsem pořídil a zbylé věci taktéž.


Trochu mě zaskočila suma, kterou po mně paní na pokladně chtěla, ale pořád to bylo o skoro polovinu méně, než za hotový barový stolek. Inu, kdo šetří, má za tři!


Doma už jsem měl vše změřené, pivo se chladilo, nebylo tedy nač čekat.


Z práce jsem si vypůjčil vrtačku, tu jedinou nevlastním, a proto jsem na ni musel být opatrný.


Od tohoto dne vím, že ne každý vrták je určen na vrtání do zdi, ale tak co, pak ho dokoupím.


Moje práce má tu výhodu, že mi půjčí, nač si vzpomenu, jen jim tam o tom nesmím říkat.
Také mé zaměření nebylo zcela přesné a mnoho děr jsem bohužel vrtal zbyečně, ale tento nedostatek zachránila stará dobrá sádra.


Teď už jen stačilo přišroubovat pár úchytů ve tvaru L nebo 7, jak chcete a bylo téměř hotovo.


Trochu mě naštvalo, že kocour „uklidil“ všechny připravené šrouby pod pohovku, ale jako správný kutil, jsem jich měl kdesi v garáži spousty.


Našel jsem je v horní polici, bohužel hned vedle byly uložené vánoční ozdoby a já se pro pixlu se šrouby natáhl ne úplně opatrně a ozdoby spadly. Některé na auto, některé na zem.
Při veškeré snaze vše uklidit, jsem auto nepatrně odřel koštětem a to už mě vážně vytočilo! No, co se dá dělat, nadávkami se to neopraví. Zpět k montáži barového stolku…


Po přišroubování již zmíněných úchytů mě čekal úkol předposlední a to přidělat barovou nohu k dřevotřískové desce.
Dřevotříska není zas až tak pevný materiál, jak se na první pohled zdá. Stačilo jen trochu přitlačit šroubovákem  na šroubek a byl jsem skrz. Aby toho pořád nebylo málo, barovou nohu jsem neudržel a ta jak dlouhá tak široká spadla na komodu, kde měla přítelkyně vystavenou sbírku malých kaktusů.


Sečteno podtrženo – nespočítám, kolik času, natož pak peněz mě stálo cestování po obchodech, nejprve kvůli nákupu materiálu na můj úžasný bar, ze kterého nakonec nic nebylo, podruhé kvůli baru již hotovému, nové vánoční dekoraci, sháněním stejných nebo podobných kaktusů a nového vrtáku do práce.


To jsem ještě nebyl v autolakovně kvůli odřeným dveřím. Příště rovnou kupuji nábytek již hotový a volný víkend bez ženy budu trávit s přáteli v naší oblíbené restauraci, tam by se mi nemělo nic přihodit.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil… Večeře

Po nedávné návštěvě restaurace, kde jsem nechal za večeři téměř půl výplaty, a to jsme tam byli jen já a má přítelkyně, jsem začal přemýšlet, jak mé drahé polovičce udělat příště radost a neutratit přitom majlant.

Jako posuďte sami, ale za pár smažených pálivých papriček (pár myslím opravdu dvě), které mají stejně někde v mrazáku, trochu polévky, která nám byla servírována na talíři, který vypadal jako klobouk a nakonec kousek masa a vedle toho porce brambor, která byla na talíř vyklopena z nějaké dětské bábovičky, si řekli opravdu hodně a to už ani nechci mluvit o tom, že nám byl vnucen kousek medovníku tak malý, jaký dáváte doma návštěvě, o kterou nestojíte, no a k tomu kávu do šálku pro panenky. Prostě podle mě komedie, ale žena byla nadšená, ačkoliv nevím proč. Snad proto, že taky jednou nemusela vařit ona, jak s oblibou říká…

Inu, rozhodl jsem se proto, že ji jednoho dne překvapím a nějakou tu dobrotu, jak se říká, ukuchtím. Ještě by bylo asi dobré říci, že nejsem úplně zdatný kuchař a do této chvíle byl můj vrchol kuchařského umění ohřát párky tak, aby nepopraskaly, a to mi dáte jistě mnozí za pravdu, není žádná legrace. Nicméně každá cesta začíná prvním krokem, a i já se chtěl posunout dál, už jen proto, abych nemusel vydělávat jen na večeře v restauracích.

V obchodě kousek od domova jsem pořídil veškeré „inge..“, „idredien..“, „igrgience..“, zkrátka suroviny, jak poradil recept v kuchařce a hurá na věc! V plánu bylo připravit jednoduchou večeři – přírodní kuřecí řízek s bramborovou kaší a zeleninovým salátem. V kuchařce bylo psáno – nenáročné, levné a jednoduché.

Hned první problém bylo najít škrabku na brambory a vůbec se zorientovat v kuchyni. Byť je naše kuchyně velice prostorná, nedopatřením jsem zavadil o jakousi kořenku a během chvilky rozsypal a následně rozbil hned čtyři z pěti vystavených na poličce.

„Stejně už byly staré.“ pomyslel jsem si a dál se věnoval své práci.

Brambory jsem dokázal očistit i bez škrabky, pouze jednou jsem se řízl, a zatímco se vařily, já krájel zeleninu na salát. Okolo mě vznikal pomalu ale jistě neuvěřitelný nepořádek. Zelenina, slupky, nádobí, rozlitý Jar, rozbité kořenky, zkrátka všechno bylo všude. Trochu mě to znervózňovalo a taky to, že se krátil čas, kdy se měla má žena vrátit zpět domů.

„Musím přidat do kroku!“ řekl jsem si při hledání salátové mísy, kterou jsem našel vzadu ve spíži, a i když jsem ji bral opatrně, maličko jsem zavadil o nějakou malou lahvičku, ze které vyteklo trošku oleje, ale protože byla lahvička malá, usoudil jsem, že to nevadí.

Na kostičky nakrájenou zeleninu jsem dal do mísy, na to nalil dresink z obchodu a salát byl hotov. Luxus!

Bohužel voda z hrnce, kde byly brambory, přetekla a parádně zašpinila sklokeramickou desku. Vše jsem se snažil zachránit utěrkou, která se trochu propálila o rozpálenou plotýnku, ale vím, že utěrek máme dostatek, tak jsem to hodil za hlavu.

Brambory vařené, kaše díky mixéru hotová za chvilku, bohužel nezůstala jen v hrnci, ale našli byste ji i na zdech nebo zácloně, protože to od toho mixéru stříkalo. Přesto v hrnci zůstalo pro nás dva dost. Už jen připravit maso…

Máme novou teflonovou pánev, na které jde vše samo, jak říkali v reklamě, tak jsem se rozhodl, že ji musím vyzkoušet. Plátky kuřátka jsem rychlým a elegantním způsobem umístil na onu již rozpálenou pánvičku, akorát jsem nenašel žádnou obracečku, takže jsem se musel spokojit s vidličkou. Vše jsem patřičně okořenil a za chvilku bylo dílo dokonáno. Stačí do toho dát trochu toho srdíčka a večeře jako z top restaurace!

Právě zacinkaly klíče v zámku a přítelkyně byla doma.

„Doufám, že máš hlad, miláčku!“ zavolal jsem hrdě z kuchyně a dával při tom jídlo na talíře.

„Co se to tady pálí?“ zněla na to odpověď mé milé a neříkala to moc klidným hlasem.

Pak se objevila v kuchyni…

Zatímco popadala dech, řekl jsem: „Neboj, vše tu potom uklidím.“ a usmál se na ni.

Pak jsem chvilku vysvětloval, co a proč to dělám, proč je všude takový nepořádek, proč jsou rozbité vzácné kořenky po babičce, proč je vylitý ten drahý olivový olej ve spíži, proč je poškrábaná ta nová drahá pánev, proč hořela utěrka a já už nevím, co ještě…

Sečteno podtrženo – záměr dobrý, provedení maličko slabší. Když jsem si potom spočítal, kolik peněz jsem dal za květinu na usmířenou, novou pánvičku, extra super olivový olej, balení utěrek, nových kořenek a kolik mě to celé včetně úklidu stálo času, zjistil jsem, že večeře v restauraci zase tak drahá záležitost není.

A jak šetříte vy?

Publikováno Napsat komentář

Jak jsem ušetřil…Pračka

Má žena byla opět příjemná jako pracovní sobota…

Přišel jsem z práce, otevřel dveře od bytu, atmosféra doma na bodu mrazu a já nechápal proč. Samozřejmě jsem se zamyslel, zda jsem něco neprovedl nebo jestli nevyplavalo na povrch něco, co ještě neví, ale kdepak, byl jsem v tom nevinně. Aspoň něco!

„Již delší dobu uvažuji nad koupí nové pračky.“ sdělila mi trochu rozhněvaným a maličko smutným hlasem žena.

Jelikož stará šla pozvolna do důchodu (myslím pračka), na což měla po téměř patnácti letech nárok, rozhodl jsem se podívat, jaká je v současné době nabídka.

Jako většina z nás jsem tak trochu líný člověk, který nemá rád objíždění všelijakých obchodů, takže jsem z pohodlí domova zasedl k počítači a do vyhledávače zadal požadavek. Nabídka byla velice pestrá, ale ty ceny…

Má milá měla tak nějak vybráno, ale takový výdaj jsem nechtěl akceptovat. Napadlo mě, že by ji třeba potěšila valcha, přece není nic krásnějšího než prát u řeky na čerstvém vzduchu, ale tato myšlenka mi zůstala v pouze v hlavě, dnes nebyl úplně dobrý čas na mé žertíky.

„To přece nemůžou chtít za hloupou pračku!“ řekl jsem a začal přemýšlet, jak ušetřit.

Zároveň jsem neustálým otevíráním nových a nových stránek zjišťoval, co že to ty dnešní pračky umí. Nestačil jsem se divit – jedna byla velice úsporná, další zase nabízela všelijaké programy, jiná měla zajímavý design, inu, bylo z čeho vybírat. Bohužel, jediná věc, která mi stála v cestě, byla cena.

Až po chvíli jsem dostal nápad k nezaplacení! Vždyť já přece nemusím kupovat novou pračku, nám úplně postačí nějaká bazarová, kterých jsem na internetu našel rovněž nespočet, ale za úplně jinačí peníz.

Chvíli jsem vybíral a nakonec našel. Sice jsem pro ni musel jet téměř sto kilometrů, ale i s cestou, jak jsem si vypočítal, to stále stálo za to.

Zavolal jsem na inzerát, domluvil se s prodejcem a bylo vymalováno! Pračka měla být téměř nová, prý párkrát použitá a k tomu všemu vypadala na přiložených fotografiích moc pěkná a cena i s cestou sotva třetinová oproti pračce nové! Prostě báječný kauf!

Když jsem přijel do cíle, majitel mě již vyhlížel. Byl to na první dojem milý pán a nejen to, dokonce mi i pračku zabalil do krabice, aby se s ní po cestě nic nestalo. A pak, že už v téhle době nejsou hodní lidé.

Pračku jsme hbitě naložili do auta, já slušně poděkoval, zaplatil a spokojeně odjel. Cestou zpět byla na dálnici pěkná kolona kvůli nesmyslné dopravní nehodě v protisměru, ale nebylo to přece moje poslední odpoledne, tak co.

Jenže co mě doma nečekalo! Po rozbalení zánovní pračky jsem nemohl uvěřit vlastním očím… Pračka to sice byla, ale…

„No nevadí.“ řekl jsem si a zahodil za hlavu ten rozbitý pant u dvířek, prasklý displej, utržený knoflík na zapínání a odřenou narezlou levou stranu přístroje.

„Sice není nejhezčí, ale prát snad bude a za ty peníze…“ utěšoval jsem ženu, která měla v obličeji výraz, který jasně naznačoval, že jsem v prdeli…

„Klid, to zvládneme.“ řekl jsem s rozvahou a pousmál se na mou paní.

Zapojil jsem vše tak, jak se má, ona přidala prádlo a těšili jsme se na výsledek. Čas jsme si krátili každý po svém. Žena šla na kávu postěžovat si kamarádce a já sledováním televize, u které jsem naneštěstí ihned usnul.

Vzbudil mě až zvonek u dveří našeho bytu. Nebyl to nikdo jiný než soused, který bydlí o patro níže a nebyl moc příjemně naladěný. Než jsem stačil cokoliv říct, zeptal se mě, co to jako dělám a proč má doma potopu. Ačkoliv jsem okamžitě věděl, která bije, bylo už pozdě.

Otevřel jsem dveře od koupelny, kde byl neuvěřitelný dým a cosi divně smrdělo. Byl to motorek, který nějakým zkratem vzplanul, ale dlouho hořet nemohl, protože všude bylo více vody než důchodců u zlevněné zeleniny. O prádle snad ani mluvit nebudu, to bylo, nechápu proč, jen trochu potrhané a samo sebou nevyprané.

Takže sečteno podtrženo – ušetřil jsem na pračce, která nám poničila oblečení, zdevastovala koupelnu, sousedům byt a ještě mě připravila o skoro celý den, když jsem pro ni jel.

Poté, co jsem uhradil veškerou škodu, koupil jsem pračku novou, takovou, kterou má žena chtěla od začátku.

A jak šetříte vy?