Blíží se léto a tím pádem i první venkovní festivaly.
V České republice se za posledních pár let stalo zvykem, že přes toto roční období se každý víkend na nějaké louce pořádá nějaký ten festival a většinou jsou na každém z nich stejné nebo hodně podobné hudební skupiny, ale lidé tam stále dokola chodí, tak co…
Samo sebou ani my s přítelkyní jsme nemohli na jednom z festivalů chybět, ovšem ten, kdo už někdy na fesťáku byl, mi dá za pravdu, že to není akce za hubičku. Ať už jedete autem či vlakem, platíte cestu, něco stojí vstupenka, stanové městečko také nebývá všude zdarma a spousta peněz je pryč, aniž byste zatím něco zažili.
V celém areálu je také spousta nejrůznějších stánků s předraženým občerstvením, které sice není vůbec zdravé, a i když víte, že vám potom bude dlouho špatně, v tu chvíli to tak krásně voní, že neodoláte a koupíte si nejlépe u každého stánku něco a pak už to tam baštíte celý víkend.
Další zrádný stánek je pochopitelně s pitím. Ani nemusíte mít k alkoholu extra kladný vztah, avšak tamní atmosféra vás prostě donutí si těch pár pivek, či jiných drinků dát a pak za den nebo dva s údivem zjistíte, že jste většinu peněz zkapalnili.
V neposlední řadě jsou stánky se suvenýry a jinými cetkami, kterým se právě po vypití několika drinků jen těžko odolává, a i když ty věci nebo oblečení vůbec, ale vůbec nepotřebujete, v ten moment je to či ono nezbytnost, kterou prostě musíte mít.
Abychom se s přítelkyní těmto peněz vysávajícím nástrahám vyhnuli, vymyslel jsem před odjezdem báječný plán, který měl několik bodů.
Bod první byl vstup.
Na mapě jsem delší dobu sledoval, jak přesně celý areál vypadá a po chvilce pátrání jsem objevil stezku, kterou by se to dalo obejít a nemuseli bychom platit vstup. Pravda, že to byla nemilá asi dva kilometry dlouhá procházka hustým lesem, ale jak ušetřit je v dnešní době to nejdůležitější, ne?
„Děláš si ze mě srandu?“ vykřikla na mě přítelkyně, jakmile se dověděla, že půjdeme mou úspornou stezkou.
„Počkej, vydrž!“ odvětil jsem a prozradil druhý bod.
Bod druhý bylo stanování.
Pakliže nepůjdeme přímo do stanového městečka, ale zůstaneme u vzdálenějšího parkoviště v areálu, máme sice všechno daleko, ale nebudeme muset platit nic.
Ještě jsem to zdůvodnil tím, že stanové městečko je příliš blízko u pódia, a protože se hraje dlouho do noci, špatně by se nám spalo.
Bod třetí bylo jídlo a pití.
Od kamaráda jsem si vypůjčil dva krásné, pravda trochu starší velké batohy, do kterých si nakoupíme u nás v obchodě spousta jídla i pití, ať už alko nebo nealko za normální ceny a tím uspoříme i v tomto směru. Sice se to cestou po úsporné stezce maličko pronese, ale korunka ke korunce, znáte to…
„Při zpáteční cestě naopak neponeseme nic.“ obhajoval jsem můj božsky úsporný plán.
Bod čtvrtý byl nejkratší, prostě slib, že se budeme snažit nenakupovat hloupé cetky a podobně a konečně bod pátý, poslední.
Už víme kudy s jídlem a pitím do areálu a jak se tam chovat, ale ještě jsem vám neprozradil, jak se na místo určení dostaneme.
Dlouhodobou studií a pozorováním lidí, věcí a vůbec všeho dění na nádraží jsem zjistil, že nejlevnějším způsobem, jak se někam dopravit, je koupě hromadné jízdenky.
„Jsme dva.“ řekl jsem přítelkyni rádoby chytrým hlasem.
Mé eso v rukávu byl přátelé internet. Není přece nic jednoduššího než na nějaké fórum napsat, že se připojíme k nějaké bandě a ušetříme tak všichni. Zkrátka ruka ruku myje nebo ne?
Takže plán byl jasný, víkend před námi, spolucestující zařízeni, batohy plné a snad vydrží a hurá do boje, jak se říká.
Na nádraží jsme se poznali s našimi novými kamarády, kamarády v uvozovkách, protože všech pět vypadalo dost pofiderně, ale šlo o to ušetřit a hodina ve vlaku za to stojí.
Osídlili jsme kupé a čekali, až se vlak rozjede. Vlak ale vyjel o téměř dvě hodiny později a naši „kamarádi“ dostali nápad otevřít jednu láhev z našich zásob.
Než jsme dorazili na místo určení, byly bohužel oba batohy prázdné a ke všemu já i má přítelkyně střízliví a docela hladoví, protože většina zásob padla do těch individuí.
„No nic, aspoň se s tím nemusíme tahat.“ pokrčil jsem rameny.
O našem plánu neplatit vstup, jsme pochopitelně nemluvili, a tak jsme se ve stanici rozloučili a dál šli sami. Žena už moc nemluvila a já doufal, že jen proto, že se kochala krajinou, která byla opravdu pěkná.
Po asi kilometru a půl nás čekal už jen krátký zarostlý kopec a mělo být vyhráno. Trochu poškrábaní a potrhaní jsme i tuto nástrahu překonali a teď už hurá do areálu.
„Na tohle místo jsme přišli už loni, tak se koukejte vrátit!“ řekl nám k našemu překvapení securiťák.
To nám doslova vyrazilo dech. Žena mi po cestě zpět vynadala mimo jiné i za to, že si roztrhla skoro novou sukni a já už se nikdy znova nezeptám, proč si nevzala něco, co se může zničit.
Do areálu jsme se dostali opravdu hodně pozdě, festival byl v plném proudu a jinam než do stanového městečka, které bylo opět o něco dražší, než loni se ubytovat nedalo, takže stan jsme postavili právě tam.
Skupinovou jízdenku, vstup i stanování jsem zaplatil já a tím jsem vyčerpal veškerou hotovost a než se vydám někam k bankomatu, poprosil jsem ženu o peníze na pivo. Začala proto hledat peněženku, bohužel však marně.
„Asi jsem ji ztratila na té Tvé úsporné stezce.“ křikla na mě.
Sečteno podtrženo – šel jsem tedy do bankomatu, vybral dost peněz, víkend propil tak, že si skoro nic nepamatuji, v batohu mám nespočet zbytečných suvenýrů, přítelkyně si po úřadech zařizuje nové doklady a ze stánkového občerstvení je mi už třetí den špatně. Nemluvě o tom, že tento festival nás vyšel nejdráž ze všech a rozhodně ne proto, že se každý rok zdražuje.
A jak šetříte vy?
