Tady asi není nic, co by neznal kdokoliv z nás přátelé…
Jelikož jsem gentleman, nenechám přece pořád tahat basu piv z obchodu mou přítelkyni. Jednou jsem se rozhodl a nabídl se, že půjdeme nakupovat společně, ať ten těžký nákup nenosí neustále sama.
Samozřejmě jsem si také chtěl maličko ohlídat, zda nekupuje zbytečně nějaké zbytečnosti, na to v našem rozpočtu zkrátka není místo…
Vydali jsme se do blízkého nákupního centra a hurá nakupovat. Parkování tři hodiny zdarma bylo příjemné přivítání, ale tím to příjemné pomalu končilo.
Začal bych tím, že nakupovat nenapadlo jen nás, ale něco málo přes půl města. Netušil jsem, že návštěva nákupního centra je doslova rodinný zážitek. Taková typická rodinka vypadá zhruba takto – pyšný otec, který vytáhl rodinu mezi lidi a z kapsy mu koukají lístky do kina, nadšená manželka se kochá novým náramkem na ruce a kolem nich běhají děti, které mají plné ruce práce s jídlem z fast foodu. Samozřejmě on i ona mají spousty tašek s nákupem všeho možného.
No ale to jsem maličko odbočil od nás, tj. ode mě a mé přítelkyně. My jsme šli pouze do potravin, tedy aspoň jsem si to myslel.
„Miláčku, pojď, koukneme jenom do tohoto obchodu, to bude rychlovka.“ poprosila mě žena, tedy spíš mi to přikázala.
Obchod se vším možným, ale dohromady s ničím zase taková rychlovka nebyla, ale tak co, bylo tam levně a žijeme jenom jednou, že jo… Taška číslo jedna naplněna.
„Teďka už bychom mohli do těch potravin, co říkáš lásko?“, zeptal jsem se.
„No, když už jsme tady, pojďme se ještě podívat sem.“ odvětila žena.
A přátelé tady začala malá komplikace. Přítelkyni se zalíbil takový látkový box ve tvaru kostky, který měl sloužit na úschovu věcí. Ovšem vystavený kousek nemusí být vždy na prodej, jak tomu bylo například teď. To jsme se samozřejmě dověděli až u pokladny a nemusím snad zmiňovat, že když je v tom nákupáku půl města, nejsou žádné fronty… Chvilku jsme si to tedy vystáli a pak nás paní prodavačka ponaučila, že takhle teda ne, dekorace není na prodej, ale že když se budeme snažit, někde v obchodě danou věc najdeme a pak s tím můžeme přijít.
Takže začala hra najdi kostku. Každá část obchodu má svého prodejce, a tak si nás házeli jako horký brambor, každý prodejce nás posílal do jiného oddělení, kde prý budou určitě vědět. Zhruba po hodince už jsme znali všechny, všichni znali nás, jen kostka nikde, ale prý někde být musí ukazoval počítač…
Maličko to zkrátím, když jsme konečně kostku našli a stáli opět ve frontě u pokladny, přítelkyně říká: „Já vlastně ani nevím, jestli to chci.“
Nenapadala mě úplně vhodná slova co odpovědět a jak jsem říkal na začátku, jsem gentleman.
Kostku jsme pořídili a teď už je ty potraviny…
Že se stále vše zdražuje, je svým způsobem nevyhnutelná věc, ale přátelé já si myslím, že nic by se nemělo přehánět…
Dávno jsou pryč ty časy, kdy zelenina byla pro prostý lid… Pokud to takto půjde dál, bude třeba vzít si hypotéku i na pytel brambor a slovo jako třeba rajče se bude používat opravdu jen při významných situacích.
U akčního regálu zrovna šermovali dva důchodci s berlemi, takže tento úsek jsme vynechali no a hurá k šunkám, sýrům a tak podobně…
Kdo vybírá, přebere, v tomto případě rozhodně neplatí, snad kdo hledá, najde, by se dalo použít, ale zpotíte se u toho, až se vám udělají pupínky na zadku.
Něco jsme nakonec vybrali a zbytek nákupu probíhal dosti podobně.
Pak už jen další fronta u pokladny, můj oblíbený dotaz, zda máme aplikaci, díky které ušetříme moře peněz a mohlo se jít…
Nechtělo se mi moc mluvit a na dotaz co s tou kostku, jsem nereagoval.
Do třech hodin jsme to samozřejmě nestihli, takže pade za parkování na rozloučenou proběhnout muselo.
Sečteno podtrženo – výlet do obchodního centra není úplně můj šálek kakaa, které jsme si mimochodem nedopřáli, kostka, kterou jsme řešili něco přes hodinu a platili kvůli tomu parkovné je schovaná a rozložená ve skříni a v neposlední řadě musím uznat, že má přítelkyně má skvělý talent na nakupování, protože když jde do obchodu sama, neutratí tolik. Myslím, že z toho plyne, že bude lepší, když tam bude chodit sama.
A jak šetříte vy?
