Rok se s rokem sešel a další Velikonoce byly za dveřmi. Velikonoční pondělí opět vyšlo na pondělí a to znamenalo, že bude prodloužený víkend. Takže někdo bude o den déle v lihu a někdo klasicky v práci, jen o něco víc naštvaný, protože nemůže být v lihu jako ostatní.
My s partnerkou, byť nejsme díky Bohu věřící, máme tyto svátky velice rádi, ačkoliv každý z jiného důvodu.
Ona ráda zdobí byt, vaří, peče, maluje vajíčka a já se můžu legálně opít, a ještě ji za to, že vše připravila, namlátit. Samozřejmě to má nějaká pravidla a jednu z věcí, kterou si musím jak já, tak i každý jiný kluk obstarat je pomlázka.
Před Velikonocemi je prodávají úplně všude, snad i v pneuservisech, a proto obstarat nějakou pěknou pomlázku aspoň z osmu proutků není vůbec žádný problém.
Jen nechápu, proč se prodávají za tak nekřesťanské peníze. Navíc v tento svátek!
Vždyť vrby rostou u každého potoka a že u nás těch potoků a potůčků máme!
No ale to bych přece nebyl já, kdybych nevymyslel, jak na to vyzrát. Pomlázku jsem pochopitelně nikde kupovat nechtěl, vím, že kousek od domova u rybníka jedna vrba roste, a tak jsem se tam navečer pro pár proutků vydal.
Bylo po dešti a všude bylo dost bláta a to mě docela štvalo, protože jsem si vzal nové jarní boty a ty rázem vypadaly hrozně…
„Snad půjdou vyprat.“ řekl jsem si pro sebe a brodil se dál k vrbě.
Také mi nejde do hlavy, kam se přes zimu schovávají komáři a vůbec veškerý obtížný hmyz, protože například tuto zimu mrzlo až praštilo a jen co se udělá trochu pěkně tak už zase koušou.
Konečně jsem byl u vrby. Sáhl jsem si do kapsy abych si vzal nůžky na ty proutky, ale nůžky nikde.
„Sakra, vždyť jsem si je bral!“ rozčiloval jsem se.
Pravděpodobně jsem je ztratil cestou v blátě a rákosí, a tak jsem se snažil proutky zlomit, zkroutit, ukroutit, přemluvit, ale marně.
Teď, zpětně když se zamyslím, opravdu nevím, proč jsem se domů nevrátil jen pro jakýkoliv nůž, ale musel jsem se vrátit pro prý nejoblíbenější nůžky mojí ženy, a to nůžky na bylinky.
Celou cestu jsem je držel v ruce a dával pozor abych je neztratil jako ty první, avšak o to menší pozor jsem dával na cestu, takže jsem byl slušně řečeno zasranej jako jetel a navíc pěkně poštípán.
Aspoň, že nůžky zvládly práci na výbornou, jenže kde se vzal tu se vzal, objevil se hajný s policejní hlídkou.
Dověděl jsem se, že jsem v chráněné oblasti a že to, co tady dělám, tady dělat nesmím a že můžu dostat až kdovíjakou pokutu, ale že zrovna oni jsou hodní a tak to bude jen pět set ká čé.
„Tak vám teda pěkně děkuju.“ řekl jsem smířeně, a ještě se zeptal, jestli si aspoň ty čtyři proutky můžu odnést.
Z jejich úst zazněl souhlas a já se vydal blátem zpátky.
Doma už na mě čekala partnerka a s radostí mi oznámila, že se sháněním pomlázky si letos nemusím lámat hlavu, protože dostala jednu malou pěknou jako dárek k nějakému nákupu.
„Podívej, tou mě to aspoň nebude tolik bolet!“ pravila nadšeně, smála se a mávala mini pomlázkou v ruce.
Pak si všimla, že jsem trošku skleslý a skoro celý od bláta a prý proč. Povyprávěl jsem proto svůj příběh a nakonec dodal, že jsem tam musel nechat ty nůžky na bylinky, protože je nikde u sebe nemůžu najít a bylo po náladě úplně, dokonce překonala svůj rekord v bouchání dveří, protože sklo z nich vypadlo poprvé.
Sečteno podtrženo – kdybych nedělal vůbec nic, udělal bych nejlíp, protože pomlázku, kterou jsem chtěl, jsem dostal až pod nos. Nemusel bych shánět nové boty a kalhoty, vyprat to bohužel nešlo, nemusel bych platit zbytečnou pokutu, kupovat nové nůžky na bylinky ani na zahradu, sklenář také nebyl nejlevnější a to jsem mu udělal i kávu a závěrem bych nemusel vymýšlet omluvu pro přítelkyni. Odpustila mi až když jsem dodržel svůj slib a to, že se letos neopiji.
Ještě že jsou Velikonoce jen jednou za rok…
A jak šetříte vy?
