Bylo jaro, bylo teplo, co mohlo, to kvetlo. No, a navíc byl víkend a má žena mi nadšeně připomněla můj slib, že až bude hezky, sebere se a půjde do…, pardon, to bylo někde jinde, že až bude hezky, pojedeme na výlet.
Už si ani nevzpomínám, co jsem po ni tenkrát chtěl, že jsem dal takový závazný slib…
Troufnu si říct, že na nějaký ten výlet jede čas od času každý z nás, a proto sami dobře víte, že to není laciná záležitost. Ať už jedete autem nebo třeba vlakem, něco stojí i ta cesta a tak dále…
Ze svých zkušeností vím, že jízdenka na vlak nestojí tolik co benzín do auta, ale to, co ušetříte na benzínu, utratíte za alkohol do vlaku a poté v kupé zapomenete bundu či batoh a z tohoto důvodu jezdíme na výlety zásadně vozem. Nikde nic nezapomenu, tudíž potom nemusím utrácet za dokoupení ztracených věcí a střízlivý si i pamatuji, kde jsem byl.
„Pojedeme na Karlštejn, venku je krásně a bude tam skvělý výhled, co Ty na to?“ optala se mě drahá.
„Ale jo, co by ne.“ pokrčil jsem rameny a přikývnul.
Když jsme dorazili na místo určení, nestačil jsem se divit. Hezké počasí nevytáhlo na výlet pouze nás, ale to mi nevadilo tolik jako cena za parkování.
„Miláčku nezlob se, ale kilo za parkování prostě nedám!“ řekl jsem ženě a otočil vůz.
Samozřejmě obec s takovými jako my počítala a značkami zákaz zastavení nešetřila.
Zaparkovali jsme proto až na okraji Karlštejna u takové ne moc pěkné chatky a před tím výšlapem do strmého kopce směr hrad jsme si udělali neplánovanou procházku.
„Nezlob se, ale já se raději projdu než dát tolik peněz za parkovné.“ obhajoval jsem se.
To jsem ale ještě netušil, co mě, respektive nás, čeká.
„Kde jsou ty časy, kdy byl kopeček zmrzliny dostupný každému.“ pomyslel jsem si při koupi zmrzky sobě i přítelkyni, aby nám cesta na hrad lépe utíkala.
Cestou jsme ještě navštívili malé retro muzeum, které mělo vstupné z budoucnosti a pak jsme se u hradu odměnili párkem v rohlíku, který byl tak drahý pravděpodobně kvůli tomu, že rohlík byl pečený ještě za vlády Karla IV.
Ani to nám ale nepokazilo den a z Karlštejnských hradeb jsme se kochali krásnou krajinou.
„Já vylezu tady na tu zeď a Ty mě vyfotíš, jo?“ zeptal jsem se ženy a ona už vytahovala foťák z batohu.
Zeď nebyla až tak vysoká, ale byla to dostatečná výška na to aby vám vypadl z kapsy mobilní telefon a rozbil se na opravdu mnoho malých částí.
„Ach jo.“ povzdechl jsem si.
„Stejně sis chtěl koupit nový, ne?“ snažila se mě utěšit žena.
Nechal jsem to být a snažil se užít si zbytek výletu.
Vše by bylo fajn, kdyby u kasy hradu neproběhla zbytečná hádka, protože jsem odmítal zaplatit drahé vstupné a vysvětloval jsem to tím, že je to tam stejné jako na hradech, ve kterých jsme již byli.
Nakonec jsem si prosadil svou a pomalu jsme se vraceli zpět.
Bohužel se během chvilky zatáhlo a začalo pršet.
„Výborně a my parkujeme až někde v prdeli!“ řekla naštvaně má láska.
Miluji, když mluví sprostě, ale to je zase na jiný příběh…
Sečteno podtrženo – dorazili jsme k autu promočeni skrz na skrz, nějaký vtipálek nám vypustil vzduch v pneumatikách a za stěračem v obálce nechal vzkaz, že jestli tam zaparkujeme ještě jednou, dopadne auto mnohem hůř, foťák díky dešti nevydržel a bohužel v paměti nebyly fotografie pouze z dnešního výletu, na zálohy nevěříme, takže kdybych zaparkoval na placeném parkovišti pod hradem, ušetřil bych peníze za nový foťák a pár dalších drobností, nezmokli bychom a tolik se nepohádali a vypuštěným pneumatikám cesta k pumpě taky zrovna dvakrát neprospěla.
Už se moc těším na další výlet.
A jak šetříte vy?
