Tak jsem se po delší době rozhodl, že s přítelkyní pojedeme na výlet. Já, díky práci řidiče, cestuji docela hodně, ale ona, kdyby v kuchyni nepoužívala sem tam například italské těstoviny, čínské nudle, či moravské uzené, už by pomalu zapomněla, jaké krásy naší planety jsou na různých místech ukryté.
Čekal nás prodloužený víkend a rozhodli jsme se vyjet pryč z rušného města někam, kde je klid. Vybrali jsme Adršpašské skály a okolí.
„Nechci zbytečně utrácet za hotel s plnou penzí nebo all inklusive, když stejně snídani prospíme a na oběd se vracet nebudeme!“ zvolal jsem na přítelkyni, jakmile jsem ji uviděl u počítače, kterak hledá nejlepší ubytování v okolí.
Ačkoliv se na mě v tu chvíli podívala jako husa do flašky, bylo mi jasné, že ví, co říkám a slevila z nároků na ubytování.
Již řadu let je u nás tradicí, že ubytování zřizuje právě má choť, a proto jsem se dál vůbec nezajímal o to, co nakonec vybrala. Prostě už jsem věděl, jak se věci mají a nikdy už nebudu vstávat v osm ráno jen proto, abych si namazal včerejší rohlík prošlým máslem, vynechal plesnivou marmeládu, odmítl zelený salám a studené kakao. Tentokrát to mělo být zkrátka jinačí!
Vyrazili jsme o něco dřív, asi v pět hodin odpoledne, abychom stihli veškeré kolony, jak ve městě, tak i na dálnici. Člověk vyjede dříve aby ušetřil, respektive získal čas, ale místo se zasekne v nesmyslné koloně, kde ztrácí nejen rádoby získaný čas, ale i spotřeba paliva se samozřejmě projeví…
Tak jako tak, nakonec stejně dojedeme tam, kam máme, ačkoliv už bez nálady a bez jakékoliv konverzace, protože to, co jsme si chtěli říct za celý víkend, jsme stihli už v koloně, takže nezbývá než vysvětlit paní v penzionu, proč jsme přijeli o dvě hodiny později…
Po předání klíčů od pokoje jsem ale maličko zvážněl. Pokoj vypadal jako stan, ne-li menší. Zkrátka otevřete dveře a před vámi zkosená zeď, v ní střešní okno a pod tímto malá postel. Toť vše. Jenže zase za ty peníze…
„Já myslím, že na přespání to stačí.“ řekla má přítelkyně a já samo sebou kýval, protože jsme ušetřili za drahý hotel.
Sice sprcha byla až na konci chodby, společná pro všech devět pokojů a záchod zrovna tak, světlo úplně nesvítilo, jen zářivka občas zablikala, ale co…
„Tak jsme sem jeli déle, ale zase se nemusíme zdržovat vybalováním, když tu není žádné místo.“ pronesl jsem ironicky a vydal se k autu pro termotašku s jídlem.
Kupodivu taška nikde, abych byl přesný nikde v autě, ale zapomenutá doma.
Takže deset hodin večer, my v nějaké vísce, kde lišky dávají dobrou noc, v penzionu nic nedostaneme, obchod ani restaurace nikde. Vzpomněl jsem si, že kousek od nás byla benzinová pumpa, kterou jsme cestou míjeli, a tak nezbývalo než večeřet tam.
Později se ukázalo, že ten “kousek“ bylo asi čtyřicet kilometrů a na pumpě už bylo stejně zavřeno, takže cesta byla bohužel zbytečná.
„Půjdeme spát a zítra nakoupíme.“ řekl jsem unaveným a zklamaným hlasem.
Přítelkyně souhlasila, a tak jsme mlčky doufali v lepší zítřek.
Ještě jsme večer na pokoji nebo tedy spíše pokojíčku zjistili, že z ostatních pokojíčků je slyšet vše, ale úplně vše, včetně nadrženého páru od vedle, který od pohledu vyjel oslavit diamantovou svatbu. Pastva pro uši… Nicméně penzion byl levný, a to jsme chtěli.
Abych to zkrátil, tak další den jsme nakoupili, ale to byl náš jediný výlet, protože tak vytrvalý víkendový déšť jsem už dlouho nezažil a věřte, že opravdu nejsme z cukru, ale v tomhle nečase se opravdu nikam jet nedalo, a protože náš penzion ani blízké okolí nenabízel saunu, wellness nebo třeba jen stůl na ping pong, jeli jsme domů.
Sečteno podtrženo – kdybych nechal přítelkyni vybrat hotel, mohli jsme ušetřit čas zbytečným popojížděním, mohla být lepší nálada, hezčí pokoj, minimálně plná penze, spousta možností, co dělat za špatného počasí, mohli jsme si ušetřit zbytečné dohady a v neposlední řadě jsem mohl ušetřit za luxusní večeři v restauraci, kde jsem si teprve vše vyžehlil.
Jo a že už do výběru ubytování přítelkyni nekecám, vás muselo napadnout a ano, nekecám.
A jak šetříte vy?
