Autor: admin

A teďka s pravdou ven, přátelé…

Kdo z vás miluje smlouvání na trhu? Můj názor je takový, že trh je právě od toho, aby se smlouvalo nebo všelijak domlouvalo, co a za jakou cenu získáme. Zdůrazňuji, že je to pouze a jen můj názor, možná je to dnes úplně jinak, ale nedalo mi to a musel jsem se jít přesvědčit na vlastní pěst.

S přítelkyní jsme se rozhodli, že si vypěstujeme vlastní bylinky a k tomu klidně i rajčátka, jahody a tak dále… Rozhodli jsme se maličko později, ale ledoví mužíci jsou akorát za námi, a to bychom nebyli my, abychom nedosáhli svého.

No jo, někdo jde s kůží na trh, říká se, my šli na trh s nadějí, že pořídíme lacino to, co potřebujeme a co máme rádi.

„Opovaž se tam s někým smlouvat!“ řekla mi důrazně přítelkyně cestou na trh.

„Miláčku, ale oni chtějí, abychom smlouvali…“ odpověděl jsem přesvědčivě.

Zbytek dialogu není třeba až tak úplně rozebírat, zkrátka každý jsme trvali na svém, ale já nebudu znovu upozorňovat na dnešní ceny za vše, a proto buďme rádi za prodejce na trhu, se kterými lze smlouvat. Myslel jsem si…

Na tržišti panovala skvělá atmosféra, všude spousta lidí, prodejci nabízeli a prodávali i to, co nebylo jejich, ke každému artiklu měli dokonalý příběh, kapsáři měli žně již v tuto roční dobu a dalo se tam koupit i něco k pití, jak já rád říkám – krása střídá nádheru!

Jenže teďka zpět k nám, tj. ke mně a mé drahé polovičce…

Prvně jsme si obhlédli terén, to znamená, že jsme si celý trh prošli, abychom věděli, co kdo nabízí. Já k tomu sem tam něco ochutnal, myslel jsem, že se to může… U jednoho stánku jsem si nabídl lusk hrášku, vedle zase jahodu, až mi bylo důrazně sděleno, že by bylo lepší, když si to raději koupím… Člověk se učí pořád.

Trh jsme měli zmapovaný a teď tedy krátká porada co a jak.

Začali jsme sazenicemi, tam nebyl důvod smlouvat, bylinky se cenově pohybovaly kolem 30,- Kč, ale u ovoce a zeleniny začala ta pravá trhová zábava. Celé to začalo avokádem, pan prodejce nejprve nechtěl, ale nakonec jsme se domluvili na ceně, jen jich tedy máme mnohem víc, než jsme chtěli, skoro bychom si mohli stoupnout k silnici a prodávat je dál, ale za tu cenu to stálo.

Další v pořadí byly jahody, které byly relativně za přijatelnou cenu, jenže si musíte koupit celé balení a celé balení, které nevypadalo nijak obrovsky, bylo mnohem více než jeden kilogram. Jinými slovy pár jahod za mnoho peněz a nechápu, že jsou tak těžké, co to je za odrůdu? Extra Fat Strawberry? Dokonalá finta a pan prodavač byl nezlomný, takže místo jahod jsme měli prdík.

„Máme aspoň sazenici.“ prohodila přítelkyně.

„Super, jahodové knedlíky si dáme za dva měsíce, jen co nám vyrostou jahody.“ odpověděl jsem.

Ponaučeni z této prodejní finty jsme nakupovali dál. Přátelé, jak jsem se zmínil na začátku, myslel jsem, že trhovci chtějí smlouvat, ale časy se mění a smlouvat je dnes téměř nemožné. Sem tam narazíte na člověka ze staré školy, ale je jich pomálu nebo jsme byly na špatném trhu, kdo ví…

Byly jsme téměř u konce našeho nakupování, když jsme objevili ještě jeden stánek, který byl zaměřen na melouny. No a meloun za 15,- Kč? Celý? Jak to mám chápat, mám smlouvat naopak, jako že bych rád zaplatil i víc, hlavně, ať je meloun v pohodě?

Nebudu vás dlouho napínat, vzali jsme jich pět, to byl kauf!

Ozdobeni sazenicemi, nějakým ovocem a nějakou zeleninou jsme se vydali zpět k domovu.

„Nedáme si sklenku?“ zeptala se mě přítelkyně, když jsme míjeli jednu restauraci.

Já neměl nic proti, a tak jsme se na chvilku posadili na zahrádku a u sklenky vína se radovali z toho, co jsme pořídili.

Radovali jsme se maličko déle a nějak jsme si nevšimli, že nám zmizeli tašky se sazenicemi, to byla tedy třešnička na dortu.

Sečteno podtrženo – Když pominu radost z atmosféry a zážitku, kdy jsem chtěl smlouvat jako kdysi, z celého dne nám toho moc nezbylo. Sazenice někdo ukradl, snad se o ně ten dotyčný aspoň hezky postará, to málo, co jsme ušetřili jsme propili v baru, do kterého kdybychom nešli, sazenice bychom stále vlastnili, to málo ovoce a zeleniny se až tak dvakrát nevyplatilo a melouny, to je kapitola sama pro sebe.

Do ženský a do melounu nevidíš, staré a stále pravdivé. Myslím, že jako ozdoba na kompostu za patnáct kaček je to úžasné.

Takže příště žádné smlouvání, žádný bar, nakoupíme, co je třeba a nač máme chuť a ušetříme někde jinde.

A jak šetříte vy?

Jak již samotný název napovídá, bylo na čase pořídit novou sekačku na trávu. Stará sekačka byla v důchodovém věku, ale já ji i tak věřil, což byla chyba, protože do věčných lovišť se rozhodla odejít právě ve chvíli, kdy se měla na trávníku předvést v plné parádě.

Jako většinu věcí i sekání trávy odkládám na poslední chvíli a naše zahrada pomalu začala vypadat tak, že by bylo možné potkat tam Tarzana, Jane, možná i Mauglí by se někde našel.

No ale dnešní ceny sekaček? Sice část slova je „kačka“, ale za „kačku“ ji rozhodně nepořídíte.

Začal jsem tedy přemýšlet, jak z této situace ven.

„Proč si nepůjčíme sekačku od souseda?“ zeptala se mě přítelkyně.

„Víš, že já na půjčování věcí moc nejsem, lásko…“ odpověděl jsem pokleslým hlasem.

Pravdou je, že mě to také napadlo, ale vážně si od sousedů nerad cokoliv půjčuji, protože ani já moc netoužím po tom, aby si sousedé cokoliv půjčovali od nás. Jak se říká, když chceš o něco přijít, půjč to.

Tak tedy začalo mé shánění…

K mému údivu mají sekačky téměř všude, objevil jsem ji i v obchodě s potravinami. Ta byla celkem levná, ale něco mi říkalo, že to bude něco jako jednorázová žiletka, a to moc parády neudělá. Pojďme tedy dál…

Poté, co jsem strávil půl dne hledáním na internetu jsem tedy vyloučil obchod s potravinami a od mimozemšťanů rovněž nic nechci. Dál už jsem se vydal jít „do terénu“.

V pár hobbymarketech by se něco dalo, specializované prodejny jsou mimo mou cenovou relaci.

Vyhrál tedy jeden hobbymarket, kde už jsem s prodejcem pouze ladil detaily.

Dohodli jsme se na benzinové sekačce, sice se do ní čas od času bude muset koupit benzín, ale sekačka elektrická se mi zdála méně výhodná. Nakonec slovo dalo slovo a sekačka byla na světě. Smlouval jsem jako o život, nejprve mi přišel hloupý ten prodejce, že nechce slevit hned, ale nakonec jsem si připadal hloupý já, nicméně nevzdal jsem to, ale do tohoto hobbymarketu dlouho nepůjdu. Těš se Tarzane, Jane, Mauglí a vůbec všichni, kdo na naší zahradě přežíváte!

Hned další den jsem chtěl sekat, ale počasí bylo proti. Pršet ale taky přece musí.

Den poté se to konečně podařilo. Sice jsem zapomněl koupit do kanystru benzín, ale něco jsem našel v garáži, tak jsem obsah bez váhání nalil do sekačky.

Začal jsem startovat, sekačka se na rozdíl od sousedovi staré motorky rozeběhla hned, ale vydrželo jí to pouze chvilku. Úplně jsem nechápal, co se děje, vždyť byla nová a po mém úžasném daru řeči usmlouvaná na dokonalou cenu.

Začal jsem proto startovat znovu a znovu, až jsem utrhl to startovací lanko. Vypadalo to, že budu muset zpět do toho hobbymarketu a zkusit něco jako reklamaci, popřípadě opravu, jak se říká, za blbost se platí…

Sečteno podtrženo – sekačku jsem dovezl zpět do obchodu, reklamace uznaná nebyla, protože do benzinové sekačky prý nafta nepatří, je to tam i celkem jasně napsané. Když tam omylem nalijete naftu, jednoduše nastartovat nepůjde, ale podle prodejce (samozřejmě to byl ten, u kterého jsem smlouval a kterému jsem se chtěl vyhnout) to půjde vyčerpat, vyčistit a tak dále a nové lanko také není žádný problém. Na dotaz, zda chci o ceně diskutovat, jsem se pouze maličko pousmál.

Servis měl trvat cca měsíc, takže poté, co jsem přijel zpět domů, vzal jsem lahev vína a šel se zeptat souseda, zda by mi výjimečně nemohl půjčit sekačku na trávu.

Ten se jenom smál, protože u něho, respektive u jeho manželky již byla má žena a celou historkou je pobavila.

A jak šetříte vy?

Přátelé, naši pejsci si rádi hrají na zahradě a při návratu domů si pravidelně zapomínají otírat pacičky. Možná jim je tedy zapomínám otírat já, kdo ví…

Vchod na zahradu máme strategicky v kuchyni. Při letním grilováni je fajn mít vše takzvaně na dosah ruky, ale bohužel náš nápad, položit do kuchyně světle šedé lino, nebyl úplně správný.

Naši milovaní pejsci už tak nějak rozhodli, že lino přebarví na hnědo a místo jakékoliv barvy jednoduše použijí bláto ze zahrady. Zkrátka jsou skromní a tvořiví, to okoukali ode mě.

Víte, já dříve býval trochu namyšlený, ale dnes jsem už bez jakékoliv chyby. Jej, ale to jsem opět trochu odbočil.

„Zlato, podívej se na tu podlahu, vždyť je to hrozný!“ posteskla si mi jednoho rána má drahá polovička.

Ano, to je, támhle v rohu je to ještě málo hnědé, béž s tím něco udělat.“ odpověděl jsem s úsměvem, ukazoval na roh kuchyňské linky a díval se při tom na psa, který si do mě samou radostí šel utřít slinu, kterou měl u tlamy, protože zaujaté sledoval, kterak snídáme.

„Nedělej si z toho legraci…“ okřikla mě drahá a podívala se na mě pohledem, který znamená něco jako vyřeš to.

Než jsem stačil cokoliv říct, ozval se od stolu návrh, že bychom si mohli pozvat úklidovou firmu, která by lino vyčistila.

„Počkej, to snad ani nebude třeba.“ řekl jsem pohotově.

Vzpomněl jsem si, že jeden můj známý vlastní parní čistič a určitě by pro něj nebyl problém, kdyby mi ho půjčil.

Taková firma si klidné naúčtuje práci, dopravu, amortizaci nářadí a já nevím co ještě. Někteří dokonce vyžadují kávu a ohřát párek! No a za to všechno platit, to jsou přece vyhozené peníze z okna.

Kdežto já si jednoduše půjčím parní čistič a za chvíli podlahu vyčistím sám. Ušetřím a odměnou mi bude krásná čistá podlaha.

„No dobře, můžeš to zkusit třeba o víkendu“, řekla mi žena nevěřícně.

Já se jen pousmál, ještě bude ráda, že za ušetřené peníze půjdeme do divadla.

Hned první sobotu po tomto rozhovoru jsem se pustil do díla. Známý, který mi čistič půjčil, mě důrazně požádal, abych byl opatrný a o totéž mě požádala i má choť, jako by mě neznali…

V krabici od čističe bylo podle mě zbytečně moc dílů, ale já se nenechal zaskočit a bez jakéhokoliv návodu jsem stroj uvedl do chodu.

„Vážně ten manuál číst nebudeš?“ optala se mě žena s lakem na nehty v ruce.

„Udělej si hezký den, možná se pokus něco uvařit.“ odpověděl jsem a začal čistit kuchyni.

Bohužel jsem cestou do kuchyně omylem strojem zavadil o roh zdi a kousek urazil, ale to potom půjde hravé zasádrovat, takže se vlastně nic nestalo.

Se strojem jsem úplně neuměl, dělal jsem to poprvé, a tak jsem bedlivě sledoval, jestli špína z podlahy jde nebo nejde pryč. Naneštěstí jsem se koukal natolik pečlivě, že jsem úplné přehlédl hrnec s polévkou, loktem o něj nešťastně zavadil a polévka byla na sporáku, a za sporákem, na zdi, na zemi, zkrátka všude, jen ne v hrnci.

„Ach jo!“ posteskl jsem si, odložil čistič a hadrem se pokoušel uklidit tu spoušť.

Za chvilku už jsem ale opět čistil a snažil se pochopit těch pár čudlíků a světýlek, které na stroji byly a svítily. Bohužel marně, ale tak co, hlavně, že to čistí, že ano.

Vtom mi ve stroji došla voda, kterou jsem měl pochopitelně připravenou v takové konvičce, která byla součástí balení a pohotově ji dolil do nádržky.

Ted už vím, že jsem měl chvíli počkat, než se voda nahřeje, ale pozdě bycha honit, jak se říká. Čistič jen tak divně zavrčel a přestal vysávat špinavou vodu, která se na podlaze tvořila.

I s touto situací jsem si ještě dokázal poradit. Stroj dělal jen to, že pouštěl páru, tudíž jsem ho úplné nerozbil a ve druhé ruce jsem držel mop, kterým jsem špinavou vodu stíral. Nádherné!

„Snad Tě nikdo nepozoruje z okna.“ řekla mi drahá přítelkyně s úsměvem a pleťovou maskou na obličeji, když mě viděla jen v trenkách „na doma“, čističem a mopem.

Odpověď jsem raději polknul a snažil se podlahu rychle dočistit, protože ten mop zase taková výhra nebyl, spíš špinavou vodu mazal po podlaze, než ji stíral a celkově už mě to nebavilo.

Vzápětí přišel další problém.

Omylem jsem zvedl hadici od čističe a páru pustil na zeď. Omítka na nic nečekala, začala se loupat a na zdi se pomalu vytvářely celkem zajímavé obrazce, proste paráda.

Bylo mi z toho všeho docela teplo, a proto jsem otevřel dveře do zahrady, ze které ihned přiběhli naši milovaní pejsci a tu přece jen o něco málo čistější podlahu dokonale poťapali.

Sečteno podtrženo – na otázku, kde je polévka, jsem neměl odpověď, čeká mě sádrování zdi, poté malování kuchyně a musím parní čistič nechat opravit, což nebude vůbec laciné.

Do divadla jsme šli ještě ten večer a na druhý den jsem se domluvil se skvělou úklidovou firmou, která za chvíli celou kuchyň dokonale vyčistila, můžu jen doporučit.

A jak šetříte vy?

Po dlouhé době došlo doma na jeden z mnoha mých slibů… Už si ani nevzpomínám, kdy jsem doma poprvé řekl, že se žádný barový stolek kupovat nemusí, protože ho hravě svedu vyrobit sám, a to jako samozřejmě vždy a vše – mnohem levněji.

Byl jsem zrovna sám doma, přítelkyně musela zůstat v práci déle a sám doma trávím čas nejraději kutilstvím. Když o tom tak vlastně přemýšlím, kdyby žena zůstala v práci déle o několik měsíců dřív, stolek už by byl dávno hotový, ale to jí nikdy neřeknu.

Mám na to svůj klid a odborný dozor mi dělal kocour.

Samo sebou, že jsem mohl koupit již hotový stolek, dokonce jsem si dal tu práci, že jsem objel několik obchodů s nábytkem, ale když jsem viděl ty ceny, byl jsem rád, že došlo na má slova a stolek vyrobím sám, a to na míru dělaný.

Vše začalo nákupem v hobby marketu. Tyto obchody jsou kouzelné tím, co tam chodí za lidi zákazníky. Dalo by se říct, že čím šikovnější řemeslník, tím větší bříško a každý z nich, když začíná svou práci řekne: „Kdo tohle to přede mnou dělal?“

Nicméně já šel pouze pro desku z dřevotřísky, pár šroubů a něco, čím bar připevním ke zdi.

Chvíli to trvalo, ale na míru uříznutou desku, pro kterou jsem šel jako první, abych ji pak s sebou mohl po obchodě tahat po celou dobu nákupu jsem pořídil a zbytek věcí taktéž.

Trochu mě zaskočila suma, kterou po mně paní pokladní chtěla, ale pořád to bylo o skoro polovinu méně než za hotový stolek. Inu, kdo šetří, má za tři!

Doma jsem měl již vše změřené, pivo se chladilo, nebylo tedy nač čekat.

Z práce jsem si vypůjčil vrtačku, tu jedinou nevlastním, a proto jsem na ni musel být opatrný.

Od tohoto dne vím, že ne každý vrták je určen na vrtání do zdi, ale tak co, pak ho dokoupím.

Moje práce má tu výhodu, že mi půjčí nač si vzpomenu, jen jim tam o tom nesmím říkat.

Také mé zaměření nebylo zcela přesné a mnoho děr jsem bohužel vrtal zbytečně, ale tento drobný nedostatek zachránila stará dobrá sádra.

Teď už jen stačilo přišroubovat pár úchytů ve tvaru L nebo 7, jak chcete a bylo téměř hotovo.

Trochu mě naštvalo, že kocour “uklidil“ všechny připravené šrouby pod pohovku, on si s takovými věcmi rád hraje, ale jako správný kutil jsem jich měl kdesi v garáži ještě spousty.

Našel jsem je v horní polici, bohužel hned vedle byly uloženy vánoční ozdoby a já se pro pixlu se šrouby natáhnul ne úplně opatrně a ozdoby spadly některé na auto, některé na zem.

Při veškeré snaze vše uklidit, jsem auto nepatrně odřel koštětem, a to už mě vážně vytočilo. No, co se dalo dělat, nadávkami se to neopraví. Zpět k montáži baru.

Po přišroubování již zmíněných úchytů mě čekal úkol předposlední, a to přidělat barovou nohu k dřevotřískové desce.

Dřevotříska není zas až tak pevný materiál, jak se na první pohled zdá. Stačilo jen trochu přitlačit šroubovákem na šroubek a byl jsem skrz a aby toho pořád nebylo málo, barovou nohu jsem neudržel a ta jak dlouhá, tak široká spadla na komodu, kde měla přítelkyně vystavenou sbírku malých kaktusů.

Sečteno podtrženo – nespočítám, kolik času, natož pak peněz mě stálo cestování po obchodech, nejprve kvůli nákupu materiálu na náš úžasný bar, ze kterého nakonec nic nebylo, podruhé kvůli baru již hotovému, nové vánoční dekoraci, sháněním stejných nebo podobných kaktusů a nového vrtáku do práce.

To jsem ještě nebyl v autolakovně kvůli odřeným dveřím u auta. Příště rovnou kupuji nábytek již hotový a volný čas bez přítelkyně budu trávit v klidu u televize, to by se mi nemělo nic přihodit.

A jak šetříte vy?

Blíží se léto a tím pádem i první venkovní festivaly.

V České republice se za posledních pár let stalo zvykem, že přes toto roční období se každý víkend na nějaké louce pořádá nějaký ten festival a většinou jsou na každém z nich stejné nebo hodně podobné hudební skupiny, ale lidé tam stále dokola chodí, tak co…

Samo sebou ani my s přítelkyní jsme nemohli na jednom z festivalů chybět, ovšem ten, kdo už někdy na fesťáku byl, mi dá za pravdu, že to není akce za hubičku. Ať už jedete autem či vlakem, platíte cestu, něco stojí vstupenka, stanové městečko také nebývá všude zdarma a spousta peněz je pryč, aniž byste zatím něco zažili.

V celém areálu je také spousta nejrůznějších stánků s předraženým občerstvením, které sice není vůbec zdravé, a i když víte, že vám potom bude dlouho špatně, v tu chvíli to tak krásně voní, že neodoláte a koupíte si nejlépe u každého stánku něco a pak už to tam baštíte celý víkend.

Další zrádný stánek je pochopitelně s pitím. Ani nemusíte mít k alkoholu extra kladný vztah, avšak tamní atmosféra vás prostě donutí si těch pár pivek, či jiných drinků dát a pak za den nebo dva s údivem zjistíte, že jste většinu peněz zkapalnili.

V neposlední řadě jsou stánky se suvenýry a jinými cetkami, kterým se právě po vypití několika drinků jen těžko odolává, a i když ty věci nebo oblečení vůbec, ale vůbec nepotřebujete, v ten moment je to či ono nezbytnost, kterou prostě musíte mít.

Abychom se s přítelkyní těmto peněz vysávajícím nástrahám vyhnuli, vymyslel jsem před odjezdem báječný plán, který měl několik bodů.

Bod první byl vstup.

Na mapě jsem delší dobu sledoval, jak přesně celý areál vypadá a po chvilce pátrání jsem objevil stezku, kterou by se to dalo obejít a nemuseli bychom platit vstup. Pravda, že to byla nemilá asi dva kilometry dlouhá procházka hustým lesem, ale jak ušetřit je v dnešní době to nejdůležitější, ne?

„Děláš si ze mě srandu?“ vykřikla na mě přítelkyně, jakmile se dověděla, že půjdeme mou úspornou stezkou.

„Počkej, vydrž!“ odvětil jsem a prozradil druhý bod.

Bod druhý bylo stanování.

Pakliže nepůjdeme přímo do stanového městečka, ale zůstaneme u vzdálenějšího parkoviště v areálu, máme sice všechno daleko, ale nebudeme muset platit nic.

Ještě jsem to zdůvodnil tím, že stanové městečko je příliš blízko u pódia, a protože se hraje dlouho do noci, špatně by se nám spalo.

Bod třetí bylo jídlo a pití.

Od kamaráda jsem si vypůjčil dva krásné, pravda trochu starší velké batohy, do kterých si nakoupíme u nás v obchodě spousta jídla i pití, ať už alko nebo nealko za normální ceny a tím uspoříme i v tomto směru. Sice se to cestou po úsporné stezce maličko pronese, ale korunka ke korunce, znáte to…

„Při zpáteční cestě naopak neponeseme nic.“ obhajoval jsem můj božsky úsporný plán.

Bod čtvrtý byl nejkratší, prostě slib, že se budeme snažit nenakupovat hloupé cetky a podobně a konečně bod pátý, poslední.

Už víme kudy s jídlem a pitím do areálu a jak se tam chovat, ale ještě jsem vám neprozradil, jak se na místo určení dostaneme.

Dlouhodobou studií a pozorováním lidí, věcí a vůbec všeho dění na nádraží jsem zjistil, že nejlevnějším způsobem, jak se někam dopravit, je koupě hromadné jízdenky.

„Jsme dva.“ řekl jsem přítelkyni rádoby chytrým hlasem.

Mé eso v rukávu byl přátelé internet. Není přece nic jednoduššího než na nějaké fórum napsat, že se připojíme k nějaké bandě a ušetříme tak všichni. Zkrátka ruka ruku myje nebo ne?

Takže plán byl jasný, víkend před námi, spolucestující zařízeni, batohy plné a snad vydrží a hurá do boje, jak se říká.

Na nádraží jsme se poznali s našimi novými kamarády, kamarády v uvozovkách, protože všech pět vypadalo dost pofiderně, ale šlo o to ušetřit a hodina ve vlaku za to stojí.

Osídlili jsme kupé a čekali, až se vlak rozjede. Vlak ale vyjel o téměř dvě hodiny později a naši „kamarádi“ dostali nápad otevřít jednu láhev z našich zásob.

Než jsme dorazili na místo určení, byly bohužel oba batohy prázdné a ke všemu já i má přítelkyně střízliví a docela hladoví, protože většina zásob padla do těch individuí.

„No nic, aspoň se s tím nemusíme tahat.“ pokrčil jsem rameny.

O našem plánu neplatit vstup, jsme pochopitelně nemluvili, a tak jsme se ve stanici rozloučili a dál šli sami. Žena už moc nemluvila a já doufal, že jen proto, že se kochala krajinou, která byla opravdu pěkná.

Po asi kilometru a půl nás čekal už jen krátký zarostlý kopec a mělo být vyhráno. Trochu poškrábaní a potrhaní jsme i tuto nástrahu překonali a teď už hurá do areálu.

„Na tohle místo jsme přišli už loni, tak se koukejte vrátit!“ řekl nám k našemu překvapení securiťák.

To nám doslova vyrazilo dech. Žena mi po cestě zpět vynadala mimo jiné i za to, že si roztrhla skoro novou sukni a já už se nikdy znova nezeptám, proč si nevzala něco, co se může zničit.

Do areálu jsme se dostali opravdu hodně pozdě, festival byl v plném proudu a jinam než do stanového městečka, které bylo opět o něco dražší, než loni se ubytovat nedalo, takže stan jsme postavili právě tam.

Skupinovou jízdenku, vstup i stanování jsem zaplatil já a tím jsem vyčerpal veškerou hotovost a než se vydám někam k bankomatu, poprosil jsem ženu o peníze na pivo. Začala proto hledat peněženku, bohužel však marně.

„Asi jsem ji ztratila na té Tvé úsporné stezce.“ křikla na mě.

Sečteno podtrženo – šel jsem tedy do bankomatu, vybral dost peněz, víkend propil tak, že si skoro nic nepamatuji, v batohu mám nespočet zbytečných suvenýrů, přítelkyně si po úřadech zařizuje nové doklady a ze stánkového občerstvení je mi už třetí den špatně. Nemluvě o tom, že tento festival nás vyšel nejdráž ze všech a rozhodně ne proto, že se každý rok zdražuje.

A jak šetříte vy?

Tady asi není nic, co by neznal kdokoliv z nás přátelé…

Jelikož jsem gentleman, nenechám přece pořád tahat basu piv z obchodu mou přítelkyni. Jednou jsem se rozhodl a nabídl se, že půjdeme nakupovat společně, ať ten těžký nákup nenosí neustále sama.

Samozřejmě jsem si také chtěl maličko ohlídat, zda nekupuje zbytečně nějaké zbytečnosti, na to v našem rozpočtu zkrátka není místo…

Vydali jsme se do blízkého nákupního centra a hurá nakupovat. Parkování tři hodiny zdarma bylo příjemné přivítání, ale tím to příjemné pomalu končilo.

Začal bych tím, že nakupovat nenapadlo jen nás, ale něco málo přes půl města. Netušil jsem, že návštěva nákupního centra je doslova rodinný zážitek. Taková typická rodinka vypadá zhruba takto – pyšný otec, který vytáhl rodinu mezi lidi a z kapsy mu koukají lístky do kina, nadšená manželka se kochá novým náramkem na ruce a kolem nich běhají děti, které mají plné ruce práce s jídlem z fast foodu. Samozřejmě on i ona mají spousty tašek s nákupem všeho možného.

No ale to jsem maličko odbočil od nás, tj. ode mě a mé přítelkyně. My jsme šli pouze do potravin, tedy aspoň jsem si to myslel.

„Miláčku, pojď, koukneme jenom do tohoto obchodu, to bude rychlovka.“ poprosila mě žena, tedy spíš mi to přikázala.

Obchod se vším možným, ale dohromady s ničím zase taková rychlovka nebyla, ale tak co, bylo tam levně a žijeme jenom jednou, že jo… Taška číslo jedna naplněna.

„Teďka už bychom mohli do těch potravin, co říkáš lásko?“, zeptal jsem se.

„No, když už jsme tady, pojďme se ještě podívat sem.“ odvětila žena.

A přátelé tady začala malá komplikace. Přítelkyni se zalíbil takový látkový box ve tvaru kostky, který měl sloužit na úschovu věcí. Ovšem vystavený kousek nemusí být vždy na prodej, jak tomu bylo například teď. To jsme se samozřejmě dověděli až u pokladny a nemusím snad zmiňovat, že když je v tom nákupáku půl města, nejsou žádné fronty… Chvilku jsme si to tedy vystáli a pak nás paní prodavačka ponaučila, že takhle teda ne, dekorace není na prodej, ale že když se budeme snažit, někde v obchodě danou věc najdeme a pak s tím můžeme přijít.

Takže začala hra najdi kostku. Každá část obchodu má svého prodejce, a tak si nás házeli jako horký brambor, každý prodejce nás posílal do jiného oddělení, kde prý budou určitě vědět. Zhruba po hodince už jsme znali všechny, všichni znali nás, jen kostka nikde, ale prý někde být musí ukazoval počítač…

Maličko to zkrátím, když jsme konečně kostku našli a stáli opět ve frontě u pokladny, přítelkyně říká: „Já vlastně ani nevím, jestli to chci.“

Nenapadala mě úplně vhodná slova co odpovědět a jak jsem říkal na začátku, jsem gentleman.

Kostku jsme pořídili a teď už je ty potraviny…

Že se stále vše zdražuje, je svým způsobem nevyhnutelná věc, ale přátelé já si myslím, že nic by se nemělo přehánět…

Dávno jsou pryč ty časy, kdy zelenina byla pro prostý lid… Pokud to takto půjde dál, bude třeba vzít si hypotéku i na pytel brambor a slovo jako třeba rajče se bude používat opravdu jen při významných situacích.

U akčního regálu zrovna šermovali dva důchodci s berlemi, takže tento úsek jsme vynechali no a hurá k šunkám, sýrům a tak podobně…

Kdo vybírá, přebere, v tomto případě rozhodně neplatí, snad kdo hledá, najde, by se dalo použít, ale zpotíte se u toho, až se vám udělají pupínky na zadku.

Něco jsme nakonec vybrali a zbytek nákupu probíhal dosti podobně.

Pak už jen další fronta u pokladny, můj oblíbený dotaz, zda máme aplikaci, díky které ušetříme moře peněz a mohlo se jít…

Nechtělo se mi moc mluvit a na dotaz co s tou kostku, jsem nereagoval.

Do třech hodin jsme to samozřejmě nestihli, takže pade za parkování na rozloučenou proběhnout muselo.

Sečteno podtrženo – výlet do obchodního centra není úplně můj šálek kakaa, které jsme si mimochodem nedopřáli, kostka, kterou jsme řešili něco přes hodinu a platili kvůli tomu parkovné je schovaná a rozložená ve skříni a v neposlední řadě musím uznat, že má přítelkyně má skvělý talent na nakupování, protože když jde do obchodu sama, neutratí tolik. Myslím, že z toho plyne, že bude lepší, když tam bude chodit sama.

A jak šetříte vy?

No tak jo přátelé… Teďka ruku na srdce a přiznejte se Ti z vás, kteří se vydali kamkoliv na cestu, měli se po cestě ještě kdekoliv zastavit například něco vyzvednout a potom jet směle do cíle.

My jsme takhle s přítelkyní museli jet k dětské doktorce, šlo jen o vyplnění několika papírů kvůli škole, ale víte, co se stane, když si zapomenete potřebné papíry po cestě vyzvednout a musíme narychlo najít nějaké místo, kde by se to dalo vytisknout?

Kousek od polikliniky, kde se dětská lékařka nachází, bylo obchodní centrum a my měli rychlý bojový úkol… Dalo by se říct, že nám štěstí celkem přálo, po odmítnutí v papírnictví a knihkupectví, jsme objevili obchod, kde tisk papíru nebyl problém, ale přátelé, 10,- Kč za jeden kus papíru A4?

„Pojď, najdeme něco levnějšího.“ řekl jsem zoufalým hlasem ženě.

A tak jsme se vydali „na lov“.

Byli jsme posláni do protější budovy, náhodou to byla vysoká škola a tam to prý nebude problém. Ale samozřejmě byl…

Krom toho, že jsme mezi vysokoškoláky celkem vynikali, byť nejsme vůbec staří, jsme také maličko bloudili po patrech, až jsme našli recepci, kde byl celkem ochotný pán, který nás slušnými slovy poslal do prdele. Takže zpět do obchodního centra…

„Miláčku, potřebujeme čtyři stránky, pojď do toho obchodu, kde to vytisknou, ať můžeme jet pryč, doktorka čeká.“ poprosila mě přítelkyně.

Jasně, já vím, že jde o 40,- Kč, ale z principu se mi to dávat nechtělo, takhle hýřit, nikdy neušetříme.

Tonoucí se stébla chytá, a tak jsem to vzal pevně do svých rukou. Zjednodušeně řečeno, šel jsem obchod po obchodu…

Poprosil jsem milého prodejce v elektru, zda by mi mohl vytisknout těch pár stránek, nemohl… Zrovna tak nemohl ani obchod, který je mým mobilním operátorem, marně jsem žádal i v samoobsluze nebo u řezníka. Nejvíc mě ale zklamalo papírnictví, kde paní řekla, že nic takového nedělají a za zády měla úplně úžasnou tiskárnu, no nic…

Mimochodem, stačil jsem se zmínit, jak se za mě přítelkyně styděla?

Nějakou dobu jsem ještě vymýšlel, co s tím, ale nakonec jsme se vrátili do toho obchodu, kde se nebojí říct si o 10,- Kč za kus.

Paní doktorka už pomalu končila ordinační hodiny, tak jsme se zpět vraceli, jak nejrychleji to šlo a tím jsme museli udělat velikou radost policistovi, který byl schovaný za pouliční lampou a měřil rychlost.

Sečteno podtrženo – když už pominu, že jsem neměl zapomenout zastavit se pro papíry cestou, kde by nás to nic nestálo a koupil papíry za 40,- Kč rovnou, nemusel bych pak platit 50,- Kč za další započatou hodinu parkování, poté bych nemusel jet v obci rychleji a dát 600,- Kč pokuty, mohlo to prý být až 5 000,- Kč a v neposlední řadě bychom se nemuseli bavit, proč stále šetřím tam kde nemám. K paní doktorce jsme to ale stihli, tak aspoň tak.

A jak šetříte vy?

A tak jsme se po nějaké době s přítelkyní rozhodli, že si vyrazíme na výlet. No a kdyby jen tak na výlet, my si vyrazíme rovnou do ciziny. Samozřejmě ne na moc dlouho, prodloužený víkend zdaleka postačí a já už přemýšlel, jak toho využít, abychom moc netratili, ba naopak ještě na tom, pokud možno maličko vydělali…

U odpolední kávy jsme vybírali destinaci a během chvilky jsme se shodli, že pojedeme do sousedního Polska. Tak nějak se říká, že je tam celkem levně, mohli bychom tam nakoupit nějaké potraviny a třeba pořídit i něco do domácnosti, kdo ví…

Když bylo rozhodnuto, že cíl cesty bude přímo Varšava, začali jsme balit, já méně, přítelkyně více a další den jsme vyrazili. Cesta byla příjemná, navíc jsme v Polsku neplatili dálniční poplatek, krása střídala nádheru.

Jelikož jsme se rozhodli jet celkem na poslední chvíli, odpovídala tomu i příprava, konkrétně mám na mysli ubytování. Něco se nám ale podařilo sehnat během cesty, dle fotek krásný apartmán, vše se zdálo být dokonalé.

Po příjezdu na místo jsme zjistili, že apartmán nemá v ceně parkovací místo a ve městě, respektive v centru města se zdarma parkovat nedalo, vážně jsem si dal tu práci, abych něco sehnal.

„A to jsem jim tady chválil tu dálnici!“ rozčiloval jsem se, což mi bylo k ničemu.

Nedalo se nic dělat, zaparkoval jsem na ulici jako všichni ostatní, v automatu zaplatil poplatek a náš prodlužený víkend měl pokračovat v plné parádě. Auto bylo kousek od apartmánu, ale protože jsme celkem dlouho hledali to místo zdarma, nějak jsme se nad tím, kde nakonec parkujeme, nezamysleli.

Apartmán byl krásný, tam bylo vše tak, jak mělo být a my šli do ruchu a vzruchu velkoměsta.

Celkem se až divím, že byl celý víkend naprosto senzační, jídlo, počasí, památky, vše fajn, navíc to bylo opravdu levnější, já si v duchu mnul ruce, jak je přítelkyně šťastná, a to za pár korun, bylo to jako naše druhé líbánky. Ale to hlavní mělo ještě přijít…

Asi jsem při odjezdu musel nějak naštvat ten průtokový ohřívač vody na pět, karma se tomu myslím říká… Dobře vzali jsme si z apartmánu nějaké vybavení jako třeba talíře, skleničky nebo mýdlo, ale to snad dělají všichni, říká se tomu přece suvenýr.

Bydlení jsme měli opustit do 12:00 hodin, jenže my a termíny…

Kolem desáté hodiny už jsme měli sbaleno, chtěli jsme jít jen na nákup, pro auto a pak autem popojet pro zavazadla k apartmánu. Nápad to byl dobrý, provedení pak už bylo slabší…

Nákup ještě proběhl v pohodě, já nerad utrácím peníze za tašky u pokladen, když si můžete zdarma vzít papírovou krabici, tak jsme šli s plnou krabicí k autu.

„Kde že to auto vlastně máme?“ zeptal jsem se ženy.

„Tady půjdeme vpravo, potom přes ulici a pak už je to kousek.“ odpověděla.

Já z jejího hlasu cítil trochu nejistotu, takže jsem rozhodl jinak a šlo se vlevo.

Parkování bylo placeno také do 12:00 a čas byl neúprosný… Ztratili jsme se asi tak šestkrát, já celou dobu v rukách nákup, v té zimě už jsem měl pěkně promrzlé ruce, stačilo klepnout, a prsty by padaly jako rampouchy, přítelkyně měla cestu v navigaci, ale má fotka vozu byla dost orientační, navíc měla téměř vybitý telefon, můj mobil už byl kaputt dávno, několikrát jsme se ptali na cestu, každý nás poslal někam jinam, naštěstí nikdo přímo do prdele, přítelkyně mě také moc nešetřila a já říkal jenom: „Neboj!“.

Po krásné něco málo přes hodinu dlouhé procházce už bylo tak nějak jasno, že to nestihneme. Nevěděli jsme, kde jsme my, kde máme auto, pomalu ani kde je apartmán, ale ten bychom našli. K tomu začal trochu strach o naše věci, které byly stále v apartmánu. Uklízečka je mohla třeba vyhodit, vzít si je nebo cokoliv jiného. Asi by také poznala místní nádobí.

Vydali jsme se proto jen tak nějakou ulicí a co se nestalo, najednou jsme šli kolem našeho vozu. Bylo něco kolem 12:30, oba zmrzlí jako hovna, ale mohlo se pokračovat.

Sečteno podtrženo – kdybych přítelkyni poslechl a šli jsme vpravo, jak chtěla ona, byly bychom u auta do deseti minutek, já se nemusel omlouvat za svůj orientační smysl, za nesmyslné hledání vozu v zimě, navíc s nákupem v ruce a dále bych nemusel poslouchat, že mi padaly kalhoty, což prý byla ostuda. Padaly proto, že nechci utrácet za nový pásek, tenhle vyhovuje. Občas si kalhoty povytáhnu, ale to teď nešlo, celou dobu jsem měl v ruce nákup.

Až dobrý a asi ten nejdražší svařák a slib nového pásku pomohl, že mi přítelkyně odpustila. Jo a příště už jen ubytování s parkovacím stáním.

A jak šetříte vy?

Vůbec nevadí, na www.radiogecko.cz si můj pořad můžeš přehrát kdykoliv. A kdyby jen ten můj, najdeš tam toho spousty, tak šup na www.radiogecko.cz a užívej 🙂